autor: Lukáš Bořil
|
datum: 01.07.2006 |
1. farní puťák: Jizerské hory 2006
Jako každý rok, tak i letos se zámecká mládež v čele s p. farářem Záleským
vydala za prázdninovým dobrodružstvím. Namísto klasického tábora jsme podnikli
přechod Jizerských hor. Výchozí i cílový bod našeho puťáku byla fara v Jablonci nad
Nisou. Jeli jsme čtyřmi auty, takže nás bylo zhruba dvacet včetně mých rodičů, kteří
nám dělali zázemí na faře. První noc jsme zůstali v Jablonci. Nabalili jsme si do
krosen jídlo, spacáky a stany a ráno jsme už uháněli vlakem z Jablonce do Kořenova.
Doufali jsme, že se nám podaří přejít alespoň kus Jizerských hor, ale nic
nebylo naplánováno zcela jistě. Vyrazili jsme k česko-polským hranicím, podél
kterých jsme šli několik kilometrů k vesnici Jizerka. Počasí nám přálo, takže jsme se
s radostí vykoupali v místní tůňce. Takto osvěženi jsme s chutí vylezli na Pašerácké
vrchy, odkud byl nádherný výhled na Jizerky. Pašerácké vrchy je souskalí, kde si
v dávných dobách ukládali pašeráci své uloupené zboží. Po několika dalších
kilometrech jsme už byli natolik vyhládlí, že jsme si uvařili hrachovou polévku
z vody zdejšího potoka. Po chutné večeři jsme si našli vhodné místo na přespání.
Nemile nás však překvapilo obrovské množství mušinek, což jsou malé
létající mušky, které nebodají jako komáři, ale ukusují
lidskou kůži. To byla taková velká zkouška, protože si
na nás mušinky opravdu pochutnaly. Většina z nás si
však udržela dobrou náladu a někteří odvážlivci si
dokonce místo stavění stanů ustlali pod širým
nebem.
Druhý den ráno jsme vyrazili
k nejvyššímu bodu Jizerských hor, Smrku
(1 124 m n. m.). To byl asi nejnáročnější úsek.
Na vrchol se totiž jde po tzv. Nebeském
žebříku, což je velmi strmý a dlouhý úsek.
Nahoře jsme však byli odměněni výhledem z rozhledny Smrk. Dále jsme putovali
přes Smědavu a horskou chatu Knajpu k hoře Jizeře. Tu jsme však pouze obešli.
Protože jsme byli v pohraniční oblasti, potkávali jsme válečné pozůstatky (bungry),
čehož si užili hlavně kluci. Narazili jsme na další horský potůček, u kterého jsme si
uvařili večeři. Pak už nám zbývalo pouze najít si místo k noclehu. Mušinky nás
znovu pokousaly, ale už jsme s tím jaksi počítali.
Třetí, poslední den jsme začali mírně sestupovat. Dostali jsme se do
rezervace, která byla výjimečná svoji přírodou. Odpočinuli jsme si u velkého
vodopádu, nikdo však nenašel odvahu pod něj vlézt. V dobré náladě jsme přišli do
vesnice Josefův Důl, odkud nám jel vlak do Jablonce. Na faru jsme se vrátili v plném
počtu, všichni špinaví a unavení, ale plni krásných zážitků. Stačily tři dny, aby se z
nás stala parta kamarádů.