Filiace žďárského kláštera

Citeaux─Morimond— Ebrach───Pomuk───Žďár

1098       1115             1127          1145           1252

 


Zobrazit místo Filiační linie žďárského kláštera na větší mapě

 

Po stopách mateřinců žďárského kláštera

CITEAUX (1098)

Cistercium Mater Nostra

            „Citeaux je naše matka,“ stálo a stojí v záhlaví dokumentů pocházejících z análů cisterciáckých klášterů, rozmístěných v řadě zemí celého světa. Kdy a kde vzniklo toto pevné pouto, které se ostatně už více než sedm a půl století dotýká i našeho města?

            21. března roku 1098 byl nedaleko Dijonu ve francouzském Burgundsku založen nový klášter. Své jméno převzal pravděpodobně podle označení kamenného milníku na staré římské cestě „cis terbium lapidem“. Stejně tak je však přijímán výklad latinského označení pro tůně, kalužiny či nádrže „Cistercium“. Právě takové přírodní zásobárny vody se nacházely v lesích, kam ve zmíněném roce odešla skupina mnichů vedená opatem Robertem z kláštera Molesme. Ve svém hledání a touze po návratu k prvotní čistotě mnišství opustili svůj mateřský klášter, aby v nehostinné krajině založili nové sídlo. Tady chtěli žít podle základních pravidel zakladatele řádu sv. Benedikta z Nursie.

            V krátké době se v jejich vedení vystřídalo několik znamenitých mužů. Po Robertovi, který se musel vrátit do služby v mateřském klášteře, přišel opat Alberich. Ten nechal postavit první kamenný kostel zasvěcený Jménu Panny Marie. Z tohoto odkazu pak pramení cisterciácká oddanost Matce Boží a zasvěcení všech nově vzniklých klášterů jejímu jménu. Potom přichází sv. Štěpán Harding, který hledal a našel ochranu u církevních autorit, a tak se zasloužil o oficiální statut nového společenství. Během několika málo let 1113 – 1115 zakládá první dceřiné kláštery. La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond. Společně s Citeaux, což je francouzský výraz pro Cistercium, tak vzniká pět základních cisterciáckých protoopatství.

            Do tohoto prostředí, plného soustředěného odhodlání, přichází o velikonocích roku 1112 ve věku pouhých 21 roků mladý šlechtic Bernard z Fontaines. Díky znamenitému vzdělání a schopnostem se může v krátké době podílet na budování nového kláštera v Clairvaux. Bernard, který chtěl následovat Krista jako nejchudší z chudých, se stává iniciátorem a duchovním vůdcem nového mnišského řádu.

            Citeaux se stalo centrem, ze kterého vyšla nová duchovní inspirace pro celou tehdejší Evropu. „Una caritate, una regula similibusque vivamus moribus“ (V jedné lásce, v jedné řeholi žijeme, s podobnými zvyky). Tak lze ve stručnosti charakterizovat základní tezi nového řádu, který do okamžiku smrti svého zakladatele sv. Bernarda v roce 1154 působil již ve 280 klášterních domech, aby jich jenom do konce 12. století vzniklo více než 500. V souvislosti se zmíněnými nejstaršími mateřskými kláštery se v genealogii hovoří o dcerách, vnučkách a pravnučkách. V tom případě je náš žďárský klášter prapravnučkou v základní linii Citeaux (1098), Morimond (1115), Ebrach (1127), Pomuk (1145) a Žďár (1251).

            Před několika lety jsme chtěli svoji pouť do španělského Santiaga de Compostella symbolicky zakončit v místech, kde byla před řadou staletí započata historie našeho žďárského kláštera. Začátkem září jsme pár desítek kilometrů od rušného města Dijonu přijížděli dlouhou kaštanovou alejí. Na konci cesty jsme se před kamennou branou, na odbočce uprostřed lánů cukrové řepy museli složitě vyhnout řadě traktorů se zemědělským zařízením. Nebylo na nich nic zvláštního. Jenom jejich řidiči, kteří nám odpovídali na pozdrav, byli oblečeni v šedých řádových kutnách. Na boku brány bylo napsáno Abbaye de Citeaux. Místo, kterým prošly dějiny řádu měnícího Evropu, se vůbec nepodobalo tomu, co jsme po nádheře poutních míst barokního Španělska očekávali. Nízké hospodářské budovy nás přivedly na prosté nádvoří, kde před obnovenou gotickou bazilikou stála socha prvního opata sv. Roberta. Další doklady o bohaté historii tohoto místa byste však hledali marně. V období velké francouzské revoluce byl po roce 1791 slavný klášter zrušen. Část staveb byla zbourána, část spekulativně rozprodána. Z klášterních budov se staly dílny, cukrovary a vězení. Život řádu se do těchto míst vrátil znovu až koncem 19. století. Dnešní mnišská komunita pak klášter obnovila ve stylu moderní architektury. Se samozřejmostí využívá řadu prostředků současné doby, včetně prodeje zemědělské produkce ve vlastních klášterních prodejnách. Z laického či světského pohledu se to vše může návštěvníkům zdát málo religiózní. To je ale skutečně jenom první, povrchní pohled. Stále zde platí regule „Ora et Labora“, modli se a pracuj. A také dnes „šedí bratři“, stejně jako generace jejich předchůdců, vstávají hluboko před východem slunce a stejně tak se mezi prací a studiem sedmkrát denně scházejí v chrámu k modlitbám. Svůj den pak s nimi může vnímavý návštěvník zakončit společným zpěvem antifony upravené sv. Bernardem: Salve Regina, zdrávas královno, Matko milosrdenství.

MORIMOND (1115)

zemři světu, abys žil bohu

Když byl v roce 1098 ve francouzském Burgundsku založen první „cisterciácký“ klášter, dostali jeho členové do vínku úkol roznést nový řád do celého tehdejšího křesťanského světa. Po roce 1113 jsou proto zakládány první dceřiné kláštery La Ferté, Pontigny, Clairvaux a v roce 1115 Morimond. Jeho donátory a zakladateli se stali Odolric, pán na hradě Choiseul, a jeho manželka Adélin. Pocházeli z rodiny Geoffreye, křižáckého rytíře, který padl ve slavné bitvě u Nicei.

Opatství Morimond, latinsky Mori mundo – Mrtvý svět, získalo velmi brzy zvláštní postavení a vztah především k zemím pyrenejského poloostrova. Opat kláštera patřil mezi vysoce postavené španělské grandy a jeho volba byla vždy odsouhlasena králem a potvrzena papežem. Morimond patřil mezi nejvýznamnější kláštery v Evropě vůbec, a tak se nelze divit, že se stal v době francouzské revoluce jedním z prvních terčů otevřeného nepřátelství. V roce 1791 byli mniši rozehnáni a o dva roky později klášter vypálen a do základů rozbořen. Z velkého a slavného kláštera zůstalo jenom něco málo zbytků obvodových zdí.

EBRACH (1127)

Žili podle řádu svatého benedikta

Vedle hlavního směru působení do jižních oblastí Evropy však z morimondského sídla vzešel podnět k založení prvního cisterciáckého kláštera na území tehdejšího Německa. V roce 1127 se do porýnské krajiny Horních Franků vydává opat Adam se skupinou dvanácti mnichů s cílem vytvořit novou dceřinou filiaci. Bylo to na pozvání Bernarda Richwina a jeho sestry Berthrade. Jmenovaný šlechtic přenechal klášteru celý svůj majetek a sám do něho vstoupil jako laický bratr – konvrš. První vizitační návštěvu nového kláštera vykonal dokonce v roce 1135 sv. Bernard z Clairvaux osobně. Z raně gotického kostela zůstala dodnes v původní podobě zachovaná pouze kaple sv. Michala. Celý klášter byl totiž na přelomu 17. – 18. století nákladně přestavěn do barokní podoby. Monumentální trojlodní bazilika byla v exteriéru ponechána v gotickém slohu, a to včetně velké kruhové čelní rozety, která je údajně největší po pařížské katedrále Notre Dame. Naopak celý vnitřek se proměnil v ryze barokní, pro nás snad až trochu přeslazenou přehlídku barevných štukových reliéfů a zlata. Pravidelný návštěvník naší žďárské baziliky při tomto poznání znovu smekne před dědictvím, které nám ve Žďáru zanechal geniální architekt. Co by s touhle prostorou Santini asi dokázal?  A to jsou pod přestavbou Ebrachu podepsáni architekti z rodiny Dientzenhoferů.

Ve druhé fázi pak byly barokně dostavěny další klášterní budovy, včetně monumentálního císařského sálu. Stejně jako většinu klášterů ve střední Evropě však i Ebrach po letech největšího rozkvětu čekalo největší ponížení. V období sekularizace Bavorska byl klášter v roce 1803 zrušen a majetek převeden státu. Svým způsobem to bylo, přinejmenším pro architekturu, záchranou. Budovy byly pouze v hospodářské části přestavěny a už v roce 1851 zde bylo zřízeno státní vězení pro mladistvé delikventy. Díky tomu také městečko u bývalého kláštera zůstalo uzavřené a až do dnešních časů si uchovalo venkovskou atmosféru.

Cesta k němu je v podstatě jednoduchá. Pokud projíždíte Německem po dálnici z Norimberka do Frankfurtu, potkáte asi v polovině trasy několik velkých cedulí s nápisem Cisterciankloster Ebrach. Stačí jenom odbočit a po několika desítkách kilometrů jízdy malebnou venkovskou krajinou se před vámi v údolí objeví silueta středověké baziliky.

Také my jsme vloni o velikonocích zaparkovali před místním penzionem a ihned se jako řádní turisté nedočkavě vydali k portálu kostela. Jenomže všude bylo zavřeno a na jarně vyhřátém náměstí ani živáčka. Na velkých bočních dveřích, kde byste normálně předpokládali sídlo farního úřadu, nás čekal nápis Bayerisches Justizamt.

Po chvíli zvonění se dostavil pán v uniformě a velice zdvořile nám vysvětlil, že je ve službě a informace o prohlídce nám poskytnou na faře v sousední vsi. Naštěstí nám dal alespoň telefonní číslo. Tady jsme se od pana faráře dozvěděli, že bazilika je pro veřejnost běžně otevřená pouze v sezoně, ale že máme štěstí. Druhý den má totiž pohřeb nejstarší členka farnosti, a tak si můžeme kostel prohlédnout. Noc jsme po ochutnávce místních inspirujících specialit strávili v penzionu U kláštera, abychom plni nedočkavosti vyrazili brzy ráno na procházku.

Zvědavě jsme vlezli do vrat rozlehlého stavení, které připomínalo žďárský dvůr Lyra. Uvnitř se ozýval dobytek a z ohrady si nás zvědavě prohlížely ovce. Nakrátko ostříhaní mladíci vyváželi na kolečku hnůj ze stáje a na celém dvoře byl až neuvěřitelný pořádek. Stačilo ale pozvednout oči na vrchol zdi, kde byla rozvinutá kola ostnatého drátu. Stáli jsme uprostřed vězení.

Obešli jsme celé městečko, ani to netrvalo dlouho, a už jsme slyšeli hlas zvonů. Bočním vchodem jsme vešli do kostela a pozdravili se s panem farářem. Bazilika je tak ohromná, že si ji můžeme prohlížet a nikoho nebudeme rušit. Jak jsem ale napsal výše, nás žďárské už ve vnímání baroka zavedl Santiniho odkaz jinam. Po mši a modlitbě za zemřelou jsme dostali možnost vstoupit do prostory, která nám všechno vynahradila. Kaple sv. Michala uklidnila oči i duši. Doslova posvátná atmosféra nás na několik minut vrátila do prvního století řádu. V těchto místech museli stávat a sklánět hlavy i žďárští opaté a jejich bratři při svých cestách na generální kapitulu. Z hlavní lodi doznívala chrámová hudba a my jsme pomalu procházeli po dlažbě staré devět století. Na panelech s dějinami kláštera jsme dokonce našli odkaz na Saar – Žďár na Moravě.  Byli jsme tu správně.

POMUK (1145)

ZELENÁ HORA A SVATÝ JAN

Bylo tomu pravděpodobně někdy brzy na jaře roku 1252, když na pozvání tehdejšího zemského maršálka, pana Bočka z Obřan a Perneggu, vyšlo z kláštera Zelená hora u Pomuku 12 mnichů, aby po strastiplné cestě vyměřili na břehu Sázavy nový klášter.

                Ten jejich mateřský, zelenohorský, byl založen už v roce 1144 mnichy z německého Ebrachu, z rozkazu knížete Vladislava II. Kníže věnoval cisterciáckému řádu rozsáhlá pohraniční území o rozloze více než 50 tisíc hektarů. Pravděpodobně již tehdy existovala osada Pomuk. Vlastní jádro kláštera se ale nacházelo 2 km severně od ní, a tak se traduje pověst, že používaný název Nepomuk vyjadřuje skutečnost, že mniši nesídlili v Pomuku. Původní osada pak nese svoji tradici od dob putování svatého Vojtěcha, který požehnal v době sucha okolní krajině a z čisté oblohy krátce nato pomoklo. Pro svoji potřebu mniši vystavěli rozsáhlý komplex budov s několika až 4 metry vysokými hradbami za sebou. Stejně jako později ve Žďáru to mělo důvod v potřebě ochrany před loupežníky a nájezdníky.

                Největší rozmach zažil zelenohorský klášter za panování císaře Karla IV., kdy mělo v klášteře své sídlo na 200 mnichů a konvršů, nicméně historicky už se blížilo období husitských bouří, a tak byl velký klášterní majetek postupně odvážen do bezpečného mateřského kláštera v Ebrachu. 25. dubna v roce 1424 byl klášter husitskými vojsky skutečně napaden a všichni zde nalezení mniši byli bez milosti upáleni. Celý klášter pak lehl popelem. Z historie víme, že část mnichů se přesto zachránila a odešla spolu se vzácnou gotickou sochou Panny Marie do našeho kláštera. Král Zikmund po ukončení husitských válek už znovu neobnovil vlastní klášter, ale jeho majetek přepsal panu Bohuslavu ze Šamberka, zakladateli pozdějšího rodu pánů ze Štenberka. Ještě několikrát se mniši pokoušeli o znovuzrození kláštera, ale po roce 1564 už byly veškeré budovy definitivně opuštěny. Vedle vlastní obce Pomuk vznikla obec Klášter, kde dnes můžeme najít několik zbytků původních klášterních zdí, včetně pozdně gotické fortifikační brány.

Zvláštní a trvalou zásluhou zelenohorského kláštera zůstává jeho podíl na výchově a vzdělání mimořádné osobnosti českých církevních dějin, svatého Jana z Nepomuku. Ten se v nedaleké vsi narodil okolo roku 1342, aby jako mimořádně talentovaný byl v raném dětství přijat do klášterní školy. Po složení slavných slibů odchází na další studia na univerzitu do Prahy a italské Padovy. Stává se arcibiskupským úředníkem a později generálním vikářem. Jeho osud už je dál dostatečně znám. V období vrcholného baroka se pak se jménem tohoto světce, a tím i kláštera na Zelené hoře, spojuje také žďárský areál. Opat Václav Vejmluva, spolu s architektem Janem Santinim, předpokládali a věřili v budoucí svatořečení Jana z Nepomuku, a tak se vnitřně pečlivě připravovali na výstavbu chrámu věnovaného této osobnosti. V roce 1719 byl v měsíci březnu otevřen hrob Jana z Nepomuku v katedrále svatého Víta v Praze a odborná komise potvrdila všechny důvody ke svatořečení. V říjnu 1722 pak byl nový poutní kostel na žďárské Zelené hoře vysvěcen.

                Tím byla vytvořena druhá historická spojnice mezi zelenohorským klášterem v Západních Čechách a Žďárem nad Sázavou. Příští rok oslavíme obě tyto události. 760 roků uplyne od chvíle, kdy první cisterciáci stanuli na kamenitém návrší nad meandry řeky Sázavy, aby zde založili klášter. Zároveň pak můžeme slavit 290 roků od vysvěcení poutního kostela věnovaného světci, který je se jménem Nepomuk bytostně spjat. Obě dvě události pak propojuje cisterciácký mnišský řád, který sám o sobě patří k nositelům historické tradice evropského mnišství, založené již v 6. století Benediktem z Nursie. Historii řádu v jeho francouzském prostředí jsme popsali v minulých článcích. V čele klášterních rodin stál nejstarší klášter Citeaux a z jeho dceřiných filiací Morimondu a následně Ebrachu byl založen klášter na Zelené hoře v Pomuku, který se stal mateřským ústavem pro náš Žďár. Mluví se o takzvané filiaci z mateřského domu.

                První cisterciácký klášter v Čechách byl založen už 44 roků po vzniku vlastního řádu ve Francii. Bylo to v Sedlci, který se stal o několik století později součástí Kutné Hory, proslulé nalezištěm stříbra. Založení klášterů v Čechách je spojováno se jménem Jindřicha Zdíka, olomouckého biskupa, osobního přítele svatého Bernarda z Clairvaux. Během příštích 200 let pak bylo založeno v Českých zemích 13 mnišských a 4 ženské cisterciácké kláštery. Z těch druhých pak patří k dosud zachovalým klášter Porta Coeli v tišnovském Předklášteří. Zvláštní a důležitou kapitolou v životě řádu pak je jejich vysoký podíl na hospodářském rozvoji tehdejšího světa. Jako nositelé odkazu benediktinů, jejichž založení je datováno do pozdního období římské říše, převzali řadu zkušeností ze stavebnictví, těžby rud a zpracování kovů, ale také například pěstování vína, vaření piva, zakládání rybníků, opisování a vazby knih a řady dalších dovedností. Tím se jejich kláštery stávaly centrem vzdělanosti a pokroku, kterými výrazně ovlivňovali široké okolí a pomáhali k jeho prosperitě. To bylo i jedním z důvodů, proč bylo jejich zakládání tak oblíbené u tehdejších majitelů rozsáhlých zemských území, protože je nejen duchovně zastřešili, ale také kolonizovali a rozvinuli zde později tolik prosperující výrobu. Během dvou staletí se pak tento příběh duchovního a hospodářského rozvoje přenesl z Francie až do našeho Žďáru.      

Stanislav Růžička

Z farního kalendáře

29.07.2018   15:00
Kaple sv. Anny, Cikháj
Poutní mše sv. v Cikháji
Poutní mše sv. v Cikháji
12.08.2018   09:00
Bazilika
Pouť do baziliky Nanebevzetí Panny Marie
Mše sv. v neděli 12.8. v 9:00 s ve středu 15.8. v 17:15
19.08.2018 - 24.08.2018   
Severní Čechy, ubytování v Jiřetíně
Pěší farní pouť - poutní místa Severních Čech
Pěší farní pouť - poutní místa Severních Čech

TOPlist