| 1 |
 Byla, nebyla (byla, za sedmero horami a devatero řekami v Brně na Petrově ) neděle 19. 7.
A v ten den nasedalo 45 zemních tvorů (říká se jim lidé) do bílého korábu s kolečky. V očích jsem jim přečetl jedno – a to byl cíl cesty. ALBÁNIE. V příloze si můžete stáhnout expediční kroniku. » soubor ke stažení
|
 Zdravíme ze Skopje od rodného domu Matky Terezy, kam jsme dorazili od Ochridského jezera. V Albánii jsme prožili krásný vandr v horách. Vaši expedičníci
|
 Když se řekne Finsko, co si asi tak člověk, který tam nikdy nebyl ( což byla většina z nás, kteří jsme se do této země vydali), představí? Určitě jezera – jsou nádherná, viděli jsme jich spoustu, hlavní město Helsinky, které nám díky deštivému počasí neukázalo svoji nejhezčí tvář, a do třetice i finskou vodku (která, teď už můžeme potvrdit i my, patří opravdu k nejlepším na světě).
|
 Kondiční víkend pro účastníky expedice Finsko 2009 jsme prožili od 8. do 10. května na skautské loděnici v Ivančicích u Brna.
|
 Cílem letošní jubilejní desáté diecézní expedice mládeže byla Moldávie, a to jak rumunská část nesoucí tento název, tak samostatná Moldavská republika – jedna z republik bývalého Sovětského svazu.
|
 Srdečně zdravíme z expedičního putování. Po dvoudenním vandru s návštěvou nádherných malovaných klášterů na rumunsko-ukrajinských hranicích a noční prohlídce města Iasi jsme bez problémů překročili hranice do Moldávie. I zde obdivujeme mystiku pravoslavných klášterů, krásnou přírodu, oceňujeme chuť místního vína i laskavost místních lidí. Vaši expedičníci
|
 „Propadl jsem zvláštní chorobě, kterou jsme my, kteří jsme jí postiženi, nazvali karpatskou nemocí. Zdá se, že je nevyléčitelná. Jeden z mých dobrých přátel ji vystihl pozměněnou antickou větou: Kdo se jednou napil z karpatské studánky, musí se tam vracet navždy.“ Julius Komárek – Lovy v Karpatech
|
 Přípravy víkendu začaly již v pátek ráno: P. Šagi vršil na vozík spousty táborových potřeb, dokoupil se Zdeňkem proviant a vyrazili na Ochoz. Mraky se honily až do odpoledne, ale podvečer dal tušit, že víkendové počasí se vydaří...
|
 Cílem expedice byla nejjižnější část Itálie a především Sicílie. Naše cesta začala v neděli 15.7. - jako každý rok, prosbou o požehnání v brněnské katedrále. První zastávkou bylo poutní místo Asissi. Zde jsme poprvé naplno pocítili tíhu tropického horka... První nocleh jsme domluvili s barmanem v parku starého cisterciáckého kláštera ve Fossanově. Usínali jsme takřka pod okny cely, kde kdysi usnul naposledy svatý Tomáš Akvinský. Další poutní zastávkou byl benediktýnský klášter Monte Cassino. Cestou na jih Itálie se zvyšovala teplota a počet lesních požárů...
|
 První kilometry této expedice vedly po východním pobřeží ostrova, kde jsme navštívili centrum, kde působil jeden z patronů Irska sv. Kevina, v údolí Glendalough. Ne příliš příjemné dojmy ze špinavého hlavního města Dublinu jsme si zlepšili návštěvou starých hrobek, rozvalin klášterů a poutního místa Knock. Vlastní malou pouť jsme vedli nahoru na horu sv. Patrika. Po rybičkách v konzervách leckdo zatoužil po rybě na jiný způsob a to v podání „fish and chips“ v městečku Galway. Celé západní pobřeží a následnou cestu zpátky absolvoval náš autobus pouze z jedním zrcátkem. Po návštěvě měsíční krajiny v národním parku Burren a promočeném dvoudenním vandru poloostrovem Dingle přišla tolik očekávaná návštěva palírny irské whisky v Midletonu, která byla samozřejmě spojená s ochutnávkou.
|
 V příloze si můžete stáhnout expediční zpravodaj 5. - 7. expedice (Banát 2003, Španělsko a Portugalsko 2004, Rodna 2005). » soubor ke stažení
|
 Pohoří Maramureš na rumunsko-ukrajinské hranici se říká bezcestné hory. Prožili jsme v té divočině krásný i když deštivý vandr, který skončil... no byli jsme nakonec rádi, že skončil zpátky v Rumunsku a že si nás na té Ukrajině, kam část výpravy zabloudila, nenechali. Mohli jsme potom při putování Rodnou poznat, jak drsně krásný je život pastevců v pěnišníkových horách. Jejich psů jsme se trochu báli, ale oni sami jsou pohostinní a ačkoli někteří expedičníci byli k nabízeným sýrovým specialitám skeptičtí, nebylo se čeho bát. Na zpáteční cestě jsme už jen ze sebe smyli pot a únavu v maďarských lázních Hajdosoboslo a po mši s maďarskými krvežíznivými komáry a tanečním večeru za svitu svíček a čelovek, jsme se vraceli domů, abysme letos mohli zase vyrazit.
|
 Kdo jel na 6. expedici, do Španělska a Portugalska, zažil na vlastní kůži mnoho příjemných překvapení, která když se vypráví zní jako podařené vtipy. Kdo dostal neočekávanou sprchu uprostřed noci a dospával na bodláčí v mokrém spacáku, ví, o čem mluvím. Stejně tak ten, kdo putoval v portugalském NP Peněda Gereš celé horké odpoledne trnitou a žíznitou cestou necestou zpátky do kempu, kam ostatní došli pohodlně za dvě hodiny. Ale to k expedicím neodmyslitelně patří. Stejně jako trocha putování, tento rok až a Fisteru – Konec světa. Svatojakubští poutníci tam odhazovali do moře prochozené boty a s nimi všechno staré a špatné, kterého se díky své pouti mohli zbavit. My jsme ale své boty nechali na nohou a vyběhli s nimi ještě na Mulhacem. První výbojná skupina si kromě toho ještě – a to doslova – proběhla blízké i vzdálenější okolí.
Opička, která sedí na vašich pozvánkách, je taky ze Španělska, tedy přesněji – z Gibraltaru.
|
 Od prvních okamžiků se dalo tušit, že se i letos vydává na dobrodružnou cestu mimořádně dobrá parta lidí. Když jsme v pondělí 21. 7. odpoledne šplhali s autobusem po prašné cestě vzhůru od Dunaje, dělila nás od Svaté Heleny slabá hodinka cesty. Na posledním možném místě, kam náš koráb mohl zajet tak aby se ještě někdy otočil jsme zastavili a našli hodnou rodinu, kde se ubytovali řidiči a opodál také my ostatní. Nastalo oťukávání s českými krajany, první rozhovory, domlouvání dalšího programu...
|
 Místem, které jsme navštívili v roce 2002 byla Korsika. Hlavním náčelníkem výpravy byl Wabi, protože Šagi (i když celou trasu naplánoval) odcestoval na delší dobu do Indie. Jako tradičně jsme využili dopravce TBC z Vyškova (nebo snad TBC z Vyškova?). Na Korsiku jsme se dostali trajektem, který přistál v Bastii. Následovalo první poznávání kraje, architektury i přírody. Zdolali jsme horu Monte Cinto (2710 m n.m.), vykoupali se v kaskádách de Angles, okusili teplotu moře i chuť vína. Viděli jsme starodávní města Corte nebo Bonifacio, dobývali strážní věže a obdivovali zdejší kulturu. Při zpáteční cestě jsme se stavili v Benátkách.
Domů jsme se vrátili s krásnými zážitky, na které jistě budeme ještě dlouho vzpomínat.
|
 První noc nás těžce prověřila – byli jsme blízko Londýna ve skautském Gilvelparku a lilo jako z konve. Kdo spal v dolíku spal v louži, kdo měl špatný stan nespal vůbec...
Anglikánský arcibiskup z Cantenburry nám požehnal na cestu a za dva dny jsme již překračovali Hadriánův val. Navzdory epidemii kulhavky a slintavky se dařilo tábořit bez větších problémů; na hřišti, na pastvině a dokonce na školním dvorku. Skauti z městečka Keith nás přijali velmi přátelsky a s příchutí Chivas Regal se nám zdál Highland docela přívětivý. Cesta k nejsevernějšímu bodu „Cape wratch“ – Mysu hrůzy – byla krásná i náročná: mokrá rašeliniště plná dotěrných mušek, vítr a zima. Na nejvyšší horu Ben Nevis vyšli nakonec všichni - někteří dokonce dvakrát.
|
 První kilometry byly obtížné, vytrvale pršelo, jeli jsme třemi auty a naše vozová kolona se stále někde ztrácela. První větší zastávka byla až v Czestochowe a pak nocleh v klášteře blízko Waršavy, kde nás jako obvykle velmi srdečně přijali.
Litva nás přivítala voňavými lesy s toulavými liškami a loukami s hejny čápů, návsi s vyřezávanými kříži a ... hlavně velmi přívětivými lidmi. To nejcennější byli ale naši noví přátelé; otec Dariuš, Viliuš, biskup z Telšiai a celý oddíl katolických skautů s družinou kaliningradských Rusů. Na Hoře křížů jsme vykonali jubilejní pouť a do země zasadili kříž, který s námi putoval ve vozíku od začátku výpravy. Závěrečné dny expedice jsme prožili v Rilském zálivu a v Lotyšském národním parku. Šašlík ze psího masa jsme nakonec neochutnali a vlka jsme viděli jen v ohradě – pršelo a tak jsme opustili národní park i Lotyšsko...
|
 První výprava byla poměrně odvážná – cesta na sever vedla přes dánskou Kodaň, švédský Stockholm, Uppsalu a hlavní město Laponců – Jokkmokk. To už jsme měli za sebou 2500 km a ocitli se na hranici největšího evropského národního parku Sarek a Pedeljanta. Po dlouhých hodinách sezení v autobuse jsme se těšili konečně do terénu. S každým krokem v mokrém podrostu Betully nany – břízy zakrslé a rašeliníku se zvedlo mračno nenasytných komárů, na které platil jenom silný vítr a zima. Ten nakonec platil i na nás a tak jsme zatroubili na ústup o den dříve než bylo v plánu. S krajem Laponců jsme se rozloučili slavením mše svaté ve stanu domorodců. Pak už nám zbyl jenom pohled na vzdalující se „Portu Laponiku“ zalitou září zapadajícího slunce. Sjížděli jsme Norskem na jih a kroužili kolem pohádkově trollových fjordů...
Jenom v kufrech autobusu nám povážlivě ubývalo potravin a přibývalo sobích parohů a také pronikavého zápachu z bot.
|