autor: mabo    |   datum: 03.09.2015  |  

Žít v pravdě. Význam Jana Husa pro dnešek

Pražské prohlášení Mezinárodního ekumenického společenství (IEF)
Šestisté výročí smrti českého teologa, kazatele a reformátora církve Jana Husa (kol. 1370-1415) je příležitostí k hlubšímu zamyšlení nad tématem pravdy, které mělo pro Husa zásadní význam. Jako členové Mezinárodního ekumenického společenství usilujeme o dosažení viditelné jednoty křesťanských církví a v tomto usilování si bolestně uvědomujeme, že skutečné jednoty je možné dosáhnout jen v otevřenosti k pravdě, v čestném a přímém jednání a v ochotě k přijetí druhého. Život a smrt Jana Husa, stejně jako nejdůležitější body jeho teologického učení, jsou pro nás bohatým zdrojem inspirace.
Význam Jana Husa pro dnešek
Mistr Jan Hus, nejvýznamnější, byť nikoli jediný představitel tzv. první reformace v českých zemích, byl ovlivněn myšlenkami anglického teologa Johna Wycliffa (kol. 1320-1384) a hluboce zakotven v kontextu pozdně středověké teologie a zbožnosti. Jeho učení proto nemůže pro člověka počátku 21. století představovat program či návod k životu. Na druhé straně, řada myšlenek obsažených v Husově učení a husitském hnutí byla v pozdějších staletích přijata a uskutečněna v různých křesťanských církvích, včetně té, k níž Hus sám patřil – římskokatolické církve. Jsme však přesvědčeni, že stále zůstává nemálo bodů, které nemají pouze historickou hodnotu, ale jsou navýsost aktuální i dnes.
Sám pojem pravdy je mnohými přijímán jako dvojznačný a nebezpečný, jak dosvědčuje řada tragických událostí lidských dějin až po dnešní dny. Ve jménu šíření „pravdy“ se zabíjelo, stejně jako se pro pravdu pomáhalo a pomáhá tam, kde je to zapotřebí. Žít v pravdě v pozitivním smyslu, tak jak to chápal Mistr Jan Hus, může pro nás dnes znamenat: vždy se pokoušet rozeznávat pravdu, která je v druhých lidech, zejména v těch potřebných a chudých. V těchto dnech v této souvislosti myslíme zvláště na množství uprchlíků směřujících z míst zasažených konflikty, v Africe a na Blízkém východě, kteří dnes naléhají na naše hranice a na naše svědomí. Žít v pravdě pro nás znamená: být zde jeden pro druhého a pro každého, kdo potřebuje naši pozornost, pomoc a blízkost.
Pravda, která rozděluje Pravda, která sjednocuje
Tím nejhlubším zdrojem pravdy pro Jana Husa a jeho následovníky byla osoba Ježíše Krista, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6) a Bible pro ně byla autoritativním slovem Božím v psané podobě, a nalézali v ní Krista jako psané Slovo Boží. Bible je společným základem, společným dědictvím všech křesťanů a mnoha lidí dobré vůle; a přece není snadné dojít na jejím základě k jedné všeobecně přijatelné pravdě o všech základních otázkách života a víry. Dějiny křesťanské církve, plné rozdělení a pronásledování „heretiků“ a všech, jejichž názory a způsob života nezapadaly do vládnoucího pravověří, o tom přinášejí mnohá svědectví. Jako členové IEF jsme přesvědčeni, že před každým křesťanem, stejně jako před každým člověkem, vždy stojí úkol vydat se na cestu hledání pravdy. Tak jako Jan Hus, považujeme Bibli za neocenitelného průvodce na této cestě, na cestě, po níž se dá jít pouze společně, ve vzájemné důvěře a pomoci. 
Srdce křesťanské bohoslužby, eucharistie, sdílela v dějinách rozporuplný osud křesťanské církve. Nejhlubší tajemství Boha, který se stal člověkem, který nabídl sám sebe, aby otevřel člověku přístup k plnosti života a lásky, se stalo zdrojem neporozumění a rozdělení. Hluboce toho litujeme a jsme přesvědčeni, že svátost Kristova těla a krve je původem jednoty, která překonává všechna lidská rozdělení. V teologickém a liturgickém odkazu husitského hnutí můžeme vysledovat důležité prvky směřující k této jednotě – například používání národních jazyků, které umožnilo porozumění všem účastníkům bohoslužeb. Tato praxe byla později přijata velkou většinou církví a nakonec, na druhém vatikánském koncilu, i církví římskokatolickou. Jiným z prvků jednoty je přijímání z kalicha pro laiky, které ve svém důsledku přispělo ke vzájemnému přiblížení kleriků a laiků. Všechno s jedním cílem, aby církev mohla být skutečně jedním lidem, jedním tělem.
Uzdravit rány dějin: na cestě k usmíření
Tragická smrt Jana Husa na kostnickém koncilu 6. července 1415 byla počátkem řetězce nešťastných událostí nejen v dějinách českých zemí. Ve jménu kříže se vedly války proti Husovým následovníkům, a na druhé straně se husité dopouštěli násilí vůči katolickým duchovním, řeholníkům i laikům. Všechno toto násilí, stejně jako náboženská nesnášenlivost a útlak pozdějších staletí, hluboce zasáhlo zemi Husovu, její tělo i duši. Odsouzení použití brutálního násilí vůči Janu Husovi, stejně jako odsouzení všech pokusů o zneužívání náboženství k mocenským účelům a potlačování svobody vyznání, je součástí každé skutečné snahy o uzdravení a usmíření.
Oceňujeme, že římskokatolická církev v osobě papeže Jana Pavla II. uznala Jana Husa jako jednoho z reformátorů církve. Na závěr symposia konaného v Římě 18. prosince 1999 vyjádřil Jan Pavel II. „hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, která způsobila hlubokou ránu v srdci a duši lidu a stala se zdrojem konfliktu a rozdělení“ a zároveň „naději, že se podaří dosáhnout rozhodujících kroků na cestě k usmíření a skutečné jednotě v Kristu.“ Byl to důležitý krok, a zásadní roli při něm sehrála činnost odborné historické komise, která zkoumala podstatné rysy Husova života a díla z hlediska římskokatolické církve i z širší ekumenické perspektivy. V takto započatém směru pokračoval i současný papež František, který 15. června 2015 vyjádřil své přesvědčení o tom, že musí pokračovat hluboké studium okolností Husova procesu, jeho učení a vlivu, jímž působilo. „Takový výzkum, vedený bez ideologické předpojatosti, bude důležitou službou historické pravdě, všem křesťanům a celé společnosti daleko za hranicemi českých zemí.“
Jako členové Mezinárodního ekumenického společenství doufáme, že po dvou povzbuzujících krocích učiněných papeži Janem Pavlem II. a Františkem bude následovat krok třetí: rehabilitace Jana Husa jako jednoho z „reformátorů církve“, mimo jiné zneplatněním jeho odsouzení jako heretika, které způsobilo tolik „konfliktu a rozdělení“. S Janem Pavlem II. se přimlouváme za rozhodující kroky „na cestě k usmíření a skutečné jednotě v Kristu.“
 
IEF (International Ecumenical Fellowship) je křesťanská ekumenická organizace, která vznikla v roce 1967 ve Švýcarsku. Její členové se pravidelně setkávají v rámci svého bydliště a země při studijních dnech a víkendech a při každoroční konferenci na mezinárodní úrovni. Mottem těchto setkání je „Žít již dnes církev zítřka“, což vyjadřuje ochotu brát vážně ostatní denominace jako součást jediné církve Kristovy i v těch formách, které doposud nejsou běžné. Těžištěm mezinárodní konference je časté slavení eucharistie – večeře Páně různých denominací.
Také při pražském setkání se slavila eucharistie několikrát. Závěrečná nedělní bohoslužba se pak konala během římskokatolické liturgie v bazilice sv. Markéty na Břevnově. Podle účastníka této bohoslužby Martina Vaňáče při přijímání vytvořilo odhadem 200-250 účastníků velký kruh (resp. ovál) kolem celého kostela. Přijímalo se pod způsobami chleba a vína. Bohoslužby se zúčastnili jak účastníci konference (z různých církví), tak místní farní společenství, které vyšlo organizátorům vstříc změnou času konání bohoslužby.

"Považuji to za příklad vstřícnosti a ukázku, že leccos prostě jde, i když je to jinak, než jsme zvyklí nebo "jak se to vždy dělalo". Přestože to mohlo působit krkolomně a pro některé místní to bylo překvapivé (pokyn k takovému uspořádání obsahovaly jak připravené texty, tak zazněl od předsedajícího). Takový způsob přijímání lépe vyjadřuje společenství než klasická "fronta", napsal Vaňáč na svém facebookovém profilu. 

===
Článek byl převzat s laskavým svolením z portálu www.chrisnet.cz
 

TOPlist