autor: Martin Bořil    |   datum: 09.09.2013  |  

8. farní puťák: Lužické hory 2013

Jsou to hory a nejsou to hory. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych ti přiblížil krásu a neopakovatelnost Lužických hor. Už jméno mají nehorské, měkké, od slova luh. Ale to jen proto, že od sebe oddělují dva zemské celky, Čechy na jihu od nížinné Lužice na severu.
Opustili jsme poutavé stránky Nejkrásnější sbírky Miloše Nevrlého  a rozhodli se prozkoumat kraj na vlastní kůži. V Jablonném jsem se ubytovali na první noc v klášterní zahradě u otců dominikánů a po ranní mši svaté a modlitbě v kryptě u sv. Zdislavy nasadili batohy a vyrazili směrem na Lemberk.
Z bukového lesa sejdeš hned do nesečených bažinatých luk, nad kterými létají bekasiny, a hned zase začneš šplhat suťovými svahy, na nichž vyrůstají jasany, na další osamělý vrch. Buď čedičový nebo znělcový, můžeš si vybrat...
Opravdu krásný kraj, bílému skalnímu slonovi jsme přeběhli po chobotu a vrtli se k polské hranici.
Přijde večer, odeženeš kamzíky kteří se tam už desítky let volně i s kůzlaty popásají na sutích, a ulehneš. Tím nejhezčím na Lužických horách jsou jejich lesnaté vrcholy.
Každé tábořiště bylo pohostinné, krásné a utajené... snažili jsme se ho jako vždy opustit v lepším stavu než jsme ho nalezli. V Krompachu jsme obíhali pětisetletý tis a o den později už jsme funěli na nejvyšší horu Luž. Ledová jeskyně byla z pochopitelných důvodů za zamčenou mříží a tak jsme se chladili alespoň v maličké přehradě. Požehnaný kraj...
P. Vladimír