Joz 5,9a.10-12

 

K čemu nám je zpráva o tom, jak synové Izraele táboří na jerišských planinách a slaví velikonoce? Proč nás liturgické čtení informuje o tom, co Izraelité jedli, když přestala padat mana?

Izraelité jsou na konci svého putování pouští, ale ještě neobsadili zemi, do které je Hospodin podle svého zaslíbení chce přivést. Skončila se jedna dlouhá a nelehká, avšak významná etapa dějin vyvoleného národa a dějin spásy, ale Izraelité ještě nejsou v cíli. Dalo by se říci, že jsou „někde uprostřed“. Právě se skončilo něco důležitého v dějinách jejich víry, ale další významný krok (resp. významné kroky) mají ještě před sebou. Zdá se, že nastala chvíle, aby se zastavili... A po čtyřiceti letech na poušti, kdy se velikonoce neslavily, Izraelité dnes konečně slaví. Po dlouhé době, kdy od Hospodina dostávali k obživě manu, konečně jedí z úrody země. Ohlížejí se za prožitou dobou, děkují za veškerou Hospodinovu péči a berou na sebe spoluzodpovědnost za svůj další osud. Nebědují nad tím, že je po maně, ale jedí z úrody, kterou si sami sklidili.

Každý týden postní doby je jako malé putování pouští. Neděle je v jistém smyslu zemí za hranicemi pouště, avšak zároveň víme, že ještě zdaleka nejsme v cíli. Jsme pouze někde uprostřed. Velikonoční oslavu Kristova zmrtvýchvstání a především definitivní oslavu vzkříšení na konci věků máme ještě stále před sebou. A přece čas od času nastává chvíle, abychom se zastavili. Každý týden se po šesti dnech námahy ohlížíme za prožitou dobou, děkujeme za Hospodinovu péči a bereme na sebe spoluzodpovědnost za další týden...