autor: Pavel Rosecký, Zlata Součková    |   datum: 20.10.2006  |  

3. farní pouť: LITVA 2006

VÝSTUP NA HORU KŘÍŽŮ. Z podzimní farní pouti klášterské farnosti přinášíme dvě krátká ohlédnutí poutníků.

Obyčejně neobyčejný člověk
Po celodenním trmácení po polských silnicích (odpovídají našim silnicím 3. tříd) jsme se pokusili zakončit den kratičkou návštěvou Treblinky. To se nám nakonec nepodařilo, ale náhoda nás zavedla do vesnice, kde nám poutače oznámily, že se nacházíme v rodišti kardinála Wyszyńského. Zastavili jsme přímo u jeho rodného domku, který leží naproti kostelu. Je tma, půl desáté večer, sem tam ještě někde štěkne pes. Vedle domku, kde je i muzeum, stojí stavení, kde bydlí průvodce. Vlastně průvodkyně. Všichni si uvědomujeme, že je naprosto nevhodný čas k návštěvě. Nakonec vítězí ryze křesťanské vlastnosti – drzost a zvědavost. Otec Vladimír a já (kteří jiní) zvoníme na zvonek. Ze dveří na nás vyhlédla pohledná paní středního věku, a cože prý chceme. Krátce jsme jí vylíčili, kdo jsme, a ptáme se, jestli domek vedle je onen rodný dům pana kardinála. Paní odběhla pro klíče a za chvíli už rota čtyřiceti poutníků stála uvnitř. Z jejího výkladu už mi v paměti zbyly jenom útržky, ale dojem, který ve mně zanechala naše průvodkyně, si pamatuji dosud. Byl to naprosto obyčejný člověk, řádová sestra, která zde provází turisty, ale pocit, který mám z tohoto setkání, je blízký tomu, jak na mě působí svatá Terezie z Lisieux.
Pavel Rosecký

Kaunas
Prvním litevským městem, které jsme na naší pouti navštívili, byl Kaunas – druhé největší město Litvy s nádhernou historickou částí Starého města a domy z červených pálených cihel. To, čím mě toto město zaujalo, nebyly však jen historické budovy s nezvykle poklidnou atmosférou velkoměsta, ale také vstřícnost místních lidí.
Když jsem například potřebovala najít banku k výměně litů (litevská měna), byla jsem příjemně překvapena ochotou, se kterou jsem se u Litevců setkala. Protože už patřím ke generaci poznamenané angličtinou, automaticky jsem ji při dotazu na cestu použila. Přestože oslovená dáma nerozuměla, pochytila v mém dotazu slovo „banka“ a ochotně začala rusky vysvětlovat směr. A tak, kromě toho, že jsem byla nucena oprášit zbytky své dávno zapomenuté ruštiny, měla jsem také možnost ocenit ochotu Litevců užívat tento jazyk. Tahle skutečnost mě zaujala zejména proto, že Litevci trpěli pod ruskou nadvládou mnohem více než naše země, a přesto pro ně je snaha pomoci druhým více než projev hrdosti vůči svým utlačovatelům. Jak jsme se totiž později dozvěděli od jednoho litevského kněze, který nás ochotně na části naší cesty provázel, Litevci se za bývalého režimu ve škole museli učit dvojnásobek hodin ruštiny než mateřského litevského jazyka.
Zlata Součková