autor: Lukáš Bořil
|
datum: 07.07.2007 |
2. farní puťák: Český les 2007
Putovní tábor v roce 2007 dostal za cíl poznat Chodsko, kraj okolo Domažlic. V čele s otcem Vladimírem nás letos vyrazilo do přírody o něco víc, připojili se k nám Luboš a Matouš z Herálce. O technické záležitosti se výborně postarala rodina Bořilova a Řetických.
V sobotu 7. července jsme vyjeli vlakem ze Žďáru do Prahy. V Domažlicích na nás po šestihodinové cestě čekal P. Libor Buček, žďárský rodák a místní kaplan. Večer jsme strávili na domažlické faře, která nám poskytovala spoustu zábavy, od ping-pongu po kulečník. V neděli jsme po mši svaté vyrazili do Kozinova statku, který je typickou stavbou Chodska. Ten den nám také Libor ukázal historické centrum Domažlic, a to jak z výšky, tak i z podzemí. Večer jsme za zpěvu ponocného přivítali zbytek naší sestavy. Nezapomněli jsme si sbalit krosny na další den a vyházet nepotřebné věci (jak se později ukázalo, někteří vyhodili i to, co neměli) a naopak najít ty, bez kterých se správný horal neobejde.
Další den ráno jsme konečně vyrazili do přírody. Začali jsme poněkud zostra, a to výstupem na nejvyšší horu Českého lesa, Čerchov (1042 m n. m.). Předtím jsme ještě navštívili pár vesniček a kostelíků. Blížil se večer, tak jsme sešli o pár set metrů níže a rozbili stany. Gulášová polévka nám u ohně chutnala naprosto báječně, kdo nebyl na horách, nepochopí.
Ráno jsme více či méně rozlámaní a ztuhlí sbalili stany a dali se na další cestu. Po červené jsme došli ke Starému Herštejnu, což má být zřícenina, ale díky neuvěřitelnému přívalu deště si z toho pamatuji jen jedno – vodu, vodu a ještě vodu. To jsme ještě odhodlaně pokračovali dál v chůzi. Trasa vedla do Poběžovic, kde se počasí umoudřilo a vysvitlo sluníčko. Tady se ukázalo, jak koho déšť zaskočil. Ne že by chyběla dobrá nálada… U večeře jsme se radili, co dál. Někteří už měli dost nepohody a promočených pohorek a toužili po teple fary. Našli se i takoví, kteří chtěli v přírodě zůstat i přes problémy, ale protože jsme jedna parta, tak jsme společně vyrazili zpět do Domažlic. Plyne z toho poučení, že na hory se nemůže v teniskách. Asi po 10 km jsme nasedli na vlak a za tmy dorazili na faru.
Ve středu jsme jeli autobusem do Horšovského Týna, kde jsme toto město poznali po kulturní stránce. Zpět jsme došli pěšky. Nechyběly botanické zastávky, pojídání moruší a návštěva posledního nevyloupeného kostelíku na Domažlicku. Za celý puťák jsme ušli necelých 80 km. Čtvrtek byl den odjezdu, balení a úklidu fary. Velký dík na závěr patří P. Liborovi za odvahu, se kterou nám poskytl faru, a všem organizátorům i účastníkům za výbornou partu. Těšíme se na další společně prožité dny s krosnou na zádech.