autor: Skřítek Okulár (Aneška a Páša)
|
datum: 31.07.2010 |
12. expedice - Albánie 2010
(V příloze si můžete stáhnout expediční kroniku.)
Byla, nebyla (byla, za sedmero horami a devatero řekami v Brně na Petrově ) neděle 19. 7. A v ten den nasedalo 45 zemních tvorů (říká se jim lidé) do bílého korábu s kolečky. V očích jsem jim přečetl jedno – a to byl cíl cesty. ALBÁNIE. V tu chvíli jsem je ztratil z očí a celou výpravu potkal až na poutním místě Medžugorje v Bosně a Hercegovině. Pokud jsou mé zprávy přesné, prožili tam mši svatou a zůstali tam přes jednu noc.
Bylo úterý, já se čvachtal v Jadranu a co nevidím! Bílý koráb na malých kolečkách! Z něj se vylodilo 45 pozemníků. No, nejsou to jen zemní tvorové, jde i o docela šikovné plavce – ráchali se tak vehemetně, až mě vyhnali z pláže. Potkal jsem je až o den déle ve Skadaru, velkém městě na severu Albánie. Jako útočiště si zvolili klášter salesiánek, které je podle toho, co jsem si stihl všimnout, velmi mile přijaly.
Tři dny jsem je nikde nepotkal, ale až pak jsem na ně narazil ve městě Tiraně v dalším klášteře salesiánů. Byli opálení a stále mluvili o nějakém vandru a divokých albánských horách. Tak tam asi byli!?!
Kytary hrají, flétna píská a pozemníci vřískají (zpěv) – můj dojem ze mše svaté, které jsem se zúčastnil v Tiraně, v hlavním městě Albánie. Všichni byli čilí a voněli kávou, z čehož jsem usoudil, že půl dne předtím proseděli v místních lokálech a kavárnách. Takto vypadaly expedičnické rozchody.
Koráb se ubíral dál přes hezké město Berat a zakotvil v makedonském městečku Ochrid. Z vlídnosti tamního jezuity jsem byl naprosto uchvácen, dvě noci jsem litoval, že nejsem součástí výpravy, mohl bych spát v měkké posteli! Jezero jsem viděl, ale Naumovo srdce jsem neslyšel. Nevím, kde se v tu středu zdrželi (asi ve Skopji u Matky Terezy), ale já si na ně počkal na zasedání místní rady v srbské vesnici Češko Selo s místním starostou...Tak pozdě rušit starostu...Už dlouho se v této vesnici nestalo, aby se počet obyvatel přes noc zdvojnásobil, bylo to poznat i na ranní mši svaté.
Možnost poznat českou kulturu jsem měl i v zahraničí, a to konkrétně v krásné a malé vesničce Svatá Helena. Tady si pozemníci pěkně nacapali břicha, propli hlasivky v místní hospodě a navázali nová přátelství s místnímk obyvateli. Přespali zde jednu noc a ráno se s místním krajem a domorodci rozloučili mší svatou.
Tam jsem je viděl naposledy, byli velmi spokojení, těšili se domů a pokud jsem to dobře pochopil, zde jejich putování končilo, čekala už je jenom cesta zpět.
Stejně jako já si expedičníci po této výpravě zapamatovali pár důležitých informací o chudé Albánii. A to, že albánci neřeší silniční dopravu, nelámou si hlavu s odpadky, ale jinak je to milý a pohostinný národ.
Skřítek Okulár
(Aneška + Páša)