autor: Julča F. Pešlová
|
datum: 05.07.2009 |
4. farní puťák: Rychlebské hory 2009
V neděli 5. července jsme se vydali na již čtvrtý puťák v pořadí. Celá téměř třicetičlenná skupina toho dopoledne zaplnila budovu žďárského vlakového nádraží, odkud jsme odjeli vlakem do Brna a odtud dále přes Olomouc a Zábřeh přímo do Javorníku, který se nám nyní stal jedinou jistotou při našem putování. Vzhledem k vlakovým výlukám jsme závěrečnou část cesty museli absolvovat autobusem, z kterého jsme viděli, co všechno může voda napáchat. Oblast pod Rychlebskými horami byla totiž jedna z nejhůře postižených letošními povodněmi. Protože náš autobus řídil velice hodný pán, zavezl nás rovnou k místní faře, kde na nás již čekali BoǙilovi, kteří nás jako každý rok doprovází při našem putování. Na faře nás mile přivítal místní kaplan polské národnosti, od něhož jsme vyslechli požehnání v polštině, a již jsme se nemohli dočkat, až se vydáme do lůna čisté, téměř neporušené přírody. Letos jsme se ale nemohli schovat před případným deštěm na faře, ale již první noc jsme strávili ve stanech na farní zahradě.
Pondělního rána jsme vyrazili na první tůru, která měřila asi 300 metrů na místní autobusovou zastávku, odkud jsme ranním spojem odjeli do Bílé vody. Zde jsme absolvovali velmi zajímavou exkurzi v místní hostiárně Unita, jediné v ČR. V hostiárně jsme se dozvěděli mnoho věcí. Nejen jak se vyrábí a třídí hostie, ale i o historii tohoto velice zvláštního místa, které je sice na kraji světa, ale určitě stojí za návštěvu. Z Bílé vody jsme vyrazili pozdě dopoledne rovnou do přírody, ve které jsme strávili další tři dny. Začali jsme z ostra, museli jsme totiž zdolat asi 600 metrů převýšení, na Borůvkovou horu. Na jejím vrcholu jsme si dopřáli zasloužený odpočinek v místním stánku s občerstvením a vylezli na rozhlednu, odkud bylo vidět až na Praděd a na druhé straně se rozprostíralo téměř celé Polsko.
Po cestě jsme si při přestávkách našli čas i na turnaj v jedné z nejstarších her na světě, samozřejmě v kuličkách. Nevěřili byste, jaké to bylo drama, zvlášť když náš hlavní vedoucí (otec Vladimír) prohrál již v základní skupině :), a samozřejmě jsme i sbírali borůvky, kterých bylo kolem mnoho.
Z Borůvkové hory jsme po Česko-polské hranici putovali dále po hřebenu Rychlebských hor. Jeden z našich cílů byly i Nýznerovské vodopády, ve kterých se chtělo vykoupat i několik odvážlivců, ale vzhledem k nízké teplotě vzduchu i vody tam nikdo nevstoupil. Na návrší u Nýznerovských vodopádů jsme slavili malou, polní mši svatou, odehráli několik utkání v kuličkách a vykročili dále. Čekala na nás už jen závěrečná část, a to sestup z hřebene hor. Na cestě nás ale překvapilo jedno rozcestí, na kterém jsme se rozdělili, ale jen na chvíli :). Několik jedinců vyrazilo na Lví horu a poměrně velká skupinka na nejvyšší horu tohoto pohoří, Smrk (který měří něco málo přes 1100 metrů nad mořem). Po tomto výstupu jsme se zděšením zjistili, že máme před sebou už jen jednu noc v přírodě. Ráno už jsme jen pokračovali do údolí, kolem lomu, až jsme došli na konec naší cesty, a to do Lipových Lázní, kde jsme navštívili Jeskyně na pomezí a odjeli rovnou do Javorníku, kde jsme měli strávit poslední puťákovou noc.
Náš milý otec Vladimír se Zlatkou nás opustili autem již ve čtvrtek večer a my ostatní jsme v pátek ráno došli na místní vlakové nádraží a odjeli autobusem... Z autobusového okna se všichni pohledem loučili s touto krajinou, která nám po celé čtyři dyny poskytovala téměř vše potřebné, tedy kromě toho, co si každý nesl na zádech. Jenže kromě této krajiny jsme mohli bohužel vidět i zbořené i polozbořené domy, zoufalé lidi, kteří vyklízeli své domy, ze kterých jim téměř nic nezbylo, či dřevěné chatrče, které proud odnesl o několik metrů dál, nebo podemleté cesty, silnice, železnice, slehlá pole… nebyl to moc veselý pohled.
My jsme ale pokračovali ve své cestě a při hodinové přestávce, kterou jsme měli v Brně, kde jsme čekali na náš další vlak, se odehrál poslední zápas v kuličkách – rozhodující finále. Ve finále hráli Lucka, Kiki a Hejti – náš host z Brna, který nakonec tento zápas i vyhrál. Samozřejmě vítězi blahopřejeme a přejeme mnoho dalších úspěchů v kuličkách!
Chceme moc poděkovat BoǙilovým, kteří se o nás jako vždycky báječně starali, vařili nám a dovezli jídlo, když už jsme se plazili doslova s „jazykem na vestě“ :) Samozřejmě děkujeme všem maminkám za napečené buchty a další potraviny i všem ostatním, kteří se za puťák jakkoli zasloužili.
Ještě před puťákem se někteří možná báli, jestli se povede jako ty ostatní, ale od mnohých jsem po příjezdu domů slyšela: „Tohle byl snad ten nejlepší puťák ze všech!“ Ano, toto určitě byl ten nejlepší puťák ze všech a věřím, že ten přští bude ještě lepší.
Těším se na všechny zase za rok :D