autor: Vladimír Záleský
|
datum: 01.07.2003 |
5. expedice - Banát 2003
Od prvních okamžiků se dalo tušit, že se i letos vydává na dobrodružnou cestu mimořádně dobrá parta lidí. Když jsme v pondělí 21. 7. odpoledne šplhali s autobusem po prašné cestě vzhůru od Dunaje, dělila nás od Svaté Heleny slabá hodinka cesty. Na posledním možném místě, kam náš koráb mohl zajet tak aby se ještě někdy otočil jsme zastavili a našli hodnou rodinu, kde se ubytovali řidiči a opodál také my ostatní. Nastalo oťukávání s českými krajany, první rozhovory, domlouvání dalšího programu.
Druhý den jsme vyrazili do karpatských kopců, cestou do Gerniku, další české vesnice. Když jsme v odpoledním žáru slunce slézali z pastvin do vesnice, měli jsme všichni dost. Pak už jsme jen funěli u kostela, odpočívali ve stínu lip a čekali na večerní mši svatou. Večer jsme se utábořili na romantickém místě „U Petra“, koupali se v tůni potoka a prozkoumávali řadu vodních mlýnků. Středeční maratón začal stoupáním do kopce: bylo vedro k zalknutí, každý doušek vody byl vzácný a nás začaly trápit první puchýře. Dál to vypadalo asi takto: ztratili jsme značku, našli jsme značku, šlapání do kopce, šlapání z kopce, napít, zalepit puchýře… Když jsme upocení vcházeli do Rovenska, zdálo se nám, že to je ta nejkrásnější vesnice na světě. S místní českou učitelkou Lenkou a jejími dětmi jsme operativně domluvili, že se s námi vydají do Bulharska. Jako rukojmí jsme zde nechali zničené otce Václava a Tomáše, kteří zůstali na Rovensku tři dny. Ve čtvrtek nás čekala cesta na Bígr.. Cesta mnoha kopců, houštiny, divočina a zarostlá lesní železnice… Když jsme večer přišli do jedné z nejhezčích českých vesnic, již nás čekali lidé u kostela a začala mše svatá. Hned potom jsme baštili místní koblížky, chleba se sýrem a docela rádi se nechali pozvat do pár pohostinných domečků na nocleh.
V pátek nás čekala asi nejkratší cesta (20 km) do Eibenthálu a výstup na Kopřivu byl odměněn krásným setkáním s českými dětmi, které na nás čekaly dvě hodiny na louce s obrovskými koši plnými koláčů. Naše řady byly však značně oslabené narůstajícími teplotami, průjmy i celkovou znaveností. V Eibenthále nás již vyhlížel pan Kocman a odchytl k obědu. Nasytit 40 lidí není žádná sranda ale kdo už byl někdy u Kocmanů, tak tušil, že nikdo hladový neodejde. Večer jsme slavili mši svatou a po ní jsme se začali trousit do „Kamínu“, místního kulturáku. Byl připraven zábavný večer pro děti a později taneční zábava pro mládež. Jen ty síly… do konce bujarého veselí nás vydrželo asi 10 a samozřejmě všichni místní včetně malých dětí. V sobotu po ranní mši svaté jsme se rozloučili, pan děkan Mašek nám pomohl odvézt nemocné k Dunaji kde již čekal náš autobus. Naše cesta vedla nyní na bulharskou státní hranici. Byli jsme tam skoro sami, a tak jsme očekávali odbavení bez průtahů. Marně. První hodinu jsme posedávali v autobuse, potom kolem autobusu ve společnosti žebravých a vychrtlých psů. Nebyli jediní, kteří po nás něco chtěli – brzy také úředníci; jeden za ekologickou daň, druhý za „trajekt“, třetí vybíral poplatek za parkoviště v Bulharsku… Nakonec otrávení a unavení šestihodinovým čekáním jsme byli přeplaveni přes Dunaj. Toulavé psy vystřídala mračna švábů a jediné pozitivum tohoto večera bylo pozorování kudlanek nábožných a ještě sympatická obsluha čerpací stanice. Bez ní bychom sotva našli první bulharský kemp (Božurica). Nový den s datem 27. července jsme chtěli prožít svátečně a v odpočinku. Byla totiž neděle. Kolem poledne jsme dorazili do Sofie. K večeru jsme směřovali k nedalekému jezeru Iskar, slunce zapadlo a my jsme se marně pokoušeli najít nocleh. Nakonec jsme pozdě večer zaparkovali u malé vesnice a postavili stany na cestě mezi oranicí. Všichni usnuli tvrdě a rychle, netušíce, že probuzení bude tentokrát předčasné a hlavně velmi nepříjemné. V noci přijela bulharská mafie, kdosi zkušeně vypáčil kufr autobusu a než se probudili řidiči bylo po akci. Ve tři ráno jsme smutně koukali do prázdného kufru a přemýšleli, co všechno nám ukradli... Protože jsme potřebovali zvednou náladu, pokračovali jsme v cestě na Rilu, do poloprázdného horského střediska – Borovce. Hned v prvním hotelu jsme ujednali dobrou cenu a tak nemocní i unavení skočili do sprchy a po mši svaté v jídelně šli spát. Jiná skupina mezitím nad mapou připravovala plán na zítřejší útok na nejvyšší horu a ti nejdivočejší neplánovali nic a rovnou vyšli do terénu.
Den byl po všech útrapách balzámem na duši i na tělo, krásné počasí, nádherné pohoří Rila a příroda fantastická. Na vrchol, ve výšce 2925 m n.m. došel v pohodě i otec Roman s ortézou po operaci kolena. A zpět do Rumunska; cestou zpět jsme navštívili poslední českou vesnici – Šumici. Do maličkých lavic nejmenší školy v Evropě s pěti žáky zasedli tentokrát účastníci expedice a poslouchali vyprávění pana ředitele, školníka, učitele, družináře i rodiče v jedné osobě.