Dobrý den, drazí bratři a sestry!

 

O této druhé postní neděli se pronáší evangelium o proměnění: Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana s sebou na horu a zjevuje se jim v celé své kráse jako Boží Syn (srov. Mt 17,1-9).

 

Zastavme se na chvíli u této scény a položme si otázku: V čem spočívá tato krása? Co v ní učedníci vidí? Velkolepý efekt? Nikoli. Vidí světlo Boží svatosti, které září v Ježíšově tváři a oděvu jako dokonalý Otcův obraz. Zjevuje se Boží majestát, Boží krása. Ale Bůh je Láska, a tak učedníci na vlastní oči spatřili krásu a zář božské Lásky vtělené do Krista, zakusili tedy předchuť ráje. Jaké to pro ně bylo překvapení! Tak dlouho měli před očima tvář Lásky, avšak nikdy si nevšimli, jak je krásná! Teprve nyní si to uvědomili, a to s takovou radostí, s nesmírnou radostí.

 

Ježíš je tímto zážitkem vlastně vychovává, připravuje na ještě důležitější krok. Brzy totiž budou muset rozpoznávat tutéž krásu, až vystoupí na kříž a jeho tvář bude znetvořena. Petr jen stěží chápe, rád by zastavil čas, chtěl by běh celé scény přerušit, přebývat v ní a prodloužit tento nádherný zážitek, ovšem Ježíš to nedovolí. Jeho světlo totiž nelze umenšit na jeden „kouzelný okamžik“! Tak by se totiž stalo čímsi falešným, umělým, rozplývajícím se v mlze pomíjivých pocitů. Naopak, Kristus je světlo, které vyznačuje cestu, jako ohnivý sloup svítící lidu na poušti (srov. Ex 13,21). Ježíšova krása neodcizuje učedníky realitě života, ale dává jim sílu následovat ho až do Jeruzaléma, až na kříž. Kristova krása neodcizuje, nese tě stále vpřed, nenutí tě schovávat se... Jdi dál!

 

Bratři a sestry, i pro nás toto evangelium vytyčuje cestu: učí nás, jak důležité je být s Ježíšem, být s ním, i když není snadné pochopit všechno, co nám říká a co pro nás dělá. Právě tím, že jsme s ním, se totiž učíme rozpoznávat na jeho tváři zářivou krásu lásky, která se dává, i když nese stopy kříže. A právě v jeho škole se učíme zachytit stejnou krásu ve tvářích lidí, kteří každý den kráčejí vedle nás: členů rodiny, přátel, kolegů, těch, kteří se o nás nejrůznějšími způsoby starají. Kolik rozzářených tváří, kolik úsměvů, kolik vrásek, kolik slz a jizev vypovídá o lásce kolem nás! Naučme se je poznávat a naplňme jimi svá srdce. A pak se vydejme na cestu, abychom také druhým přinášeli světlo, které jsme přijali, a to konkrétními skutky lásky (srov. 1 Jan 3,18). Ponořme se velkoryseji do svých každodenních povinností, milujme, služme a odpouštějme s větším nadšením a ochotou. Kontemplace Božích zázraků, kontemplace Boha, Hospodinovy tváře, by nás měla vést vpřed ve službě druhým.

 

Můžeme se ptát sami sebe: rozpoznáváme ve svém životě světlo Boží lásky? Poznáváme ho s radostí a vděčností ve tvářích lidí, kteří nás milují? Hledáme kolem sebe známky tohoto světla, které naplňuje naše srdce a otevírá je lásce a službě? Nebo dáváme přednost okamžitému vzplanutí k modlám, které nás odcizují a uzavírají do sebe?  Velké Pánovo světlo a falešné, umělé světlo modly. Čemu dávám přednost?