Otázka hodná Hamleta. Přesnou odpověď se zaručeným postupem nám nikdo nedá. Ve hře je totiž několik faktorů: naše úsilí, vnitřní připravenost lidí, společenská nálada a samozřejmě základní ingredience Boží milosti. Výsledek je závislý na součinnosti všech, a proto je vždy nejistý. Ale přesto je naším úkolem Boží zvěst ohlašovat (viz Mk 16,15).

 

Stává se to často: volá mi nějaký mladý muž, že se chtějí se svou snoubenkou brát, jestli bych je neoddal. Po pár větách dodá: „Ale jsme nevěřící.“ První přirozená reakce je nasnadě: „Když jste nevěřící, běžte na matriku, my konáme pouze obřad křesťanský.“ To ale neudělám a řeknu jim, že uvidíme, a domluvím si s nimi setkání. Pro začátek to není málo, vždyť dva mladí lidé – ve společnosti, kde slovo křesťan vyznívá skoro jako nadávka – sami kontaktovali kněze a jsou ochotni dokonce přijít na faru.

 

Při setkání vyjde najevo, že slečna je dokonce pokřtěná. Otevřu rozhovor na téma víry. Zajímá mě, v co vlastně věří. Po pár minutách je jasné, že tito dva nejsou žádní umanutí ateisté, ale vnitřně krásní lidé, kteří mají ušlechtilé ideály, morální a hodnotový systém a chtějí světu přinášet dobro. Ona věří v Boha, protože má osobní zkušenost, on neví, spíš hledá, ale myslí si, že něco nad námi je.

 

Ptám se jich, proč mi tedy řekli, že jsou nevěřící? Odpověď je povětšinou stejná: „No, nechodíme do kostela.“

 

Proč se lidé, kteří mají svou víru nebo jsou hledající, označují za ateisty? Proč se přidávají spíš k druhé straně než k táboru věřících? Proč při podobných rozhovorech často vyplave na povrch jejich domněnka, že křesťané věří v jakéhosi roztomilého (antropomorfního) „Boha“ – dědečka na způsob Jiřího Bartošky v pohádce Anděl Páně? Proč dosud nezaslechli, že je to lež a že křesťanská víra je těmto představám na míle vzdálená? Neděláme my věřící něco špatně?

Proto za prvořadou věc při hlásání evangelia považuji, abychom zvěstovali živého Boha (Jer 10,10), Tvůrce všeho (Gn 1,1), věčně Svatého (Lv 11,44), Pána zástupů (2 Sam 7,27), kterého nikdo nikdy neviděl (Jan 1,18), Boha, který je nekonečnou a bezpodmínečnou láskou (1 Jan 4,16). Je svrchovaný a nedosažitelný (transcedence) přesto, že je nám tak blízký a milující (imanence). Nebudeme-li věrnými svědky živého Boha, vše je předem marné a ztracené. Na tuto skutečnost poukazuje také Kateřina Lachmanová ve své útlé knížce Karikatury Boha (KNA 2014), kde představuje celou plejádu pokřivených pohledů na Stvořitele.

 

Bůh je láska, Bůh je nekonečný, Bůh je věčný, Bůh je svatá Trojice. Ale přesto pro nás zůstává nedozírným Tajemstvím. Stačí se začíst do textů církevních otců: Atanáše Alexandrijského, Řehoře z Nyssy, Augustina, Dionýsia Areopagity a ztratíme chuť na plané mudrování a vytváření si jakýchkoli naivních představ o Bohu. Nejvyšší nestvořené Světlo nelze „zkoumat v laboratoři“ nebo si na něj dělat nárok. Za celou řadu hlubinných teologů a mystiků to krásně vyjádřil Tomáš Akvinský: „Vrcholem lidského poznání Boha je toto: vědět, že Boha neznáme.“ Mystici také mluví o „Nevysloveném“, „Skrytém“ či „Nepoznaném“.

 

Když k těmto pokorným vyznáním připojíme jako kontrast všechno to naše „kamarádíčkování“ a „pánbíčkaření“, kde „Bůh“ vystupuje jako loutka v našich rukou, hned je jasné, kde problém vzniká. Je zajímavé, že i sekulární lidé mají o reálného Boha zájem, touží ho hledat a vnímat jeho znamení. S nadsázkou můžeme říct, že je pro ně přitažlivý, vždyť jsme všichni psychosomatické bytosti – i ateisté jsou stvořeni k Božímu obrazu a mají ho v sobě. Na druhé straně, karikatury Boha člověka věřícího i nevěřícího odpuzují.

 

JURAJ JORDÁN DOVALA.
Autor je brněnský biskup Církve československé husitské

=====