autor: Martin Bořil    |   datum: 23.02.2018  |  

Selfíčka

Facebook je rychlá zpěněná řeka, mnohoproudá dálnice s tolika křičícími hlasy, tolika tvářemi, tolika postavami, tolika příběhy, že se člověk lehce utopí do zapomnění, neboť každý účastník prezentuje svůj vlastní život, svoji vlastní fotografii, svůj vlastní vytoužený obraz, svůj vlastní příběh, kdy se každý snaží překřičet ostatní, naaranžovat se co nejlépe, podívejte, jsem v restauraci, podívejte, jsem na střeše, jsem na pláži, jsem na hraně mrakodrapu, jsem na vrcholku hory, jsem na napnutém provaze, jsem první den ve škole, jsem zasnouben, jsem s raketou na kurtu, jsem v porodnici, jsem já, podívejte, všimněte si, že žiji, jak žiji, jak jsem originální! Každý bijeme do vlastního plechového bubínku, obdivujte, lajkujte, sdílejte, pochopte, podívejte se sem, na mě, jak jsem jedinečný, křičím co nejhlasitěji, vždyť čekám na uznání od ostatních, zde přesně měřitelných ve formě kliknutí, pište, obdivujte, komentujte! Ostatní přece zajímá, jaký byl můj den, co se mi honí hlavou a jaké je moje nejoblíbenější jídlo!
 
Křičící kakofonická řeka osamocených Já soustředících se na sebe, řeka plynoucích fotografií, kdy se scenérie, snoubenka, ostatní lidé, gotické chrámy, zasněžené hory, hvězdné nebe nade mnou a Bůh sám stávají ničím než kulisou k mému já, kam až zabere selfie-tyč a kam dovolí vlastní tvář. Já před Matkou Terezou, já na Karlově mostě, já před Viktoriinými vodopády, já před zabitou srnou, já před čtyřmi věžemi Sagrady, Já před rozmazaným Mount Everestem v pozadí!
 
Řeka je nemilosrdná a teče rychle, tak aspoň na okamžik se hřát na výsluní hřbetu vlny, než mě proud dalších fotografií smete, tak rychle něco mimořádného, abyste si mě všimli o vteřinu nebo o minutu déle, postavit se na kraj útesu, viset za jednu ruku z rozhledny, pomalovat se pestře na nahé tělo, zapálit vlastní mobil, zabít svého psa, střelit po snoubenci, vypít láhev na ex, jet autem dvoustovkou, houpat se nad propastí, hladit přes klec aligátora, já na to mám, já to jsem, já, tak reagujte, sdílejte, klikejte, vzdychejte, tagujte, šérujte, milujte nebo hejtujte, ale hlavně pište a reagujte! Kéž bych se stal hitem internetu.
 
Každý jsme v řece natolik soustředěni na svou vlastní osobu, svou postavu, svou masku, svoje šaty, na své zážitky, na své tak vybuchlé ego, že na vnímání čehokoli kolem nezbývá energie. Natož pak kohokoliv. Tichý Bůh, který nesměle klepe, je běsnící řekou přelit, překřičen, překryt zpěněnými vlnami, šílícími rváči, bušícími se do prsou, a v řece, kde není slyšet vlastního slova, je tím méně slyšet slova Božího.
 
Tahle řeka vnímá Boha jen jako půlstranu v ilustrovaném časopise, ano, něco nad námi, ano, zenoví mniši, ticho, kartuziáni, zajímavé, a už otáčíme list s reklamou na krajkové spodní prádlo, Bůh se stává krátkým odstavcem mezi receptem na ostružinový koláč a rozhovorem s manekýnem. Já před domem s osmi garážemi, já před krbem, já s naším psem, já v hrobce před rakvemi mnichů, já před Sochou svobody, tak tleskejte, obdivujte, křičte, záviďte, lajkujte!
 
Symbolem naší civilizace mohla být kdysi gotická katedrála, s věžemi poukazujícími k nebi, pak raketa Apollo, poukazující k velkému kroku pro lidstvo. Dnes je to, zdá se mi, selfie-tyč, zrcadlo, poukazující nikam.
===
Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=30942

TOPlist