Koncem minulého týdne jsem vykonal apoštolskou cestu do Gruzie a Ázerbájdžánu. Děkuji Pánu, že mi to umožnil a znovu chci vyjádřit svoji vděčnost občanským a náboženským představitelům těchto dvou zemí, zejména patriarchovi celé Gruzie Eliášovi II., z jehož svědectví jsem měl velký užitek na srdci i na duši, a šejkovi kavkazských muslimů. Bratrský dík patří biskupům, kněžím, řeholníkům a všem věřícím, kteří mi projevili svoje vřelé city.

 

Tato cesta byla pokračováním a završením té, která vedla letos v červnu do Arménie. Takto jsem – díky Bohu – mohl realizovat plán návštěvy všech třech kavkazských zemí, posílit katolickou církev, která v nich žije, a povzbudit jejich obyvatele na cestě k pokoji a bratrství. Vyjadřovala to také obě motta této poslední cesty: pro Gruzii „Pokoj vám“ a pro Ázerbájdžán „Všichni jsme bratři“. Obě tyto země mají velmi starobylé historické, kulturní a náboženské kořeny, ale zároveň prožívají novou fázi. Obě totiž letos slaví 25. výročí svojí nezávislosti a byly velkou část dvacátého století podrobeny sovětskému režimu. Narážejí však v této fázi na nemálo těžkostí v různých oblastech sociálního života. Katolická církev je povolána k přítomnosti a blízkosti, zejména ve znamení činorodé lásky a lidského povznesení, a snaží se o to ve společenství s jinými církvemi a křesťanskými společenstvími i v dialogu s ostatními náboženskými komunitami s jistotou, že Bůh je Otcem všech a my všichni jsme bratři a sestry.

 

V Gruzii toto poslání přirozeně vede ke spolupráci s pravoslavnými bratry, kteří tvoří převážnou většinu obyvatel. Proto bylo velmi důležitým znamením, že mne na letišti v Tbilisi společně přivítali prezident republiky, jakož i ctihodný patiarcha Eliáš II. Setkání s ním toho odpoledne bylo dojímavé, stejně jako byla následující den návštěva v patriarchální katedrále, kde je uctívána relikvie Kristovy suknice, symbol jednoty církve. Tuto jednotu potvrzuje krev mnoha mučedníků různých křesťanských vyznání. Mezi nejvíce zkoušené komunity patří asyrsko-chaldejská, s níž jsem prožil v Tbilisi intenzivní moment modlitby za mír v Sýrii, Iráku a na celém Blízkém východě.

 

Mše s gruzínskými katolíky latinského, arménského a asyrsko-chaldejského obřadu připadla na den liturgické památky svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií. Ona nám připomíná, že pravým misijním posláním není proselytismus, nýbrž přitažlivost Krista, počínaje silným spojením s Ním v modlitbě, adoraci a konkrétní lásce, která je službou Ježíši přítomnému v tom nejnepatrnějším z bratří. To je to, co dělají řeholníci a řeholnice, s nimiž jsem se setkal v Tbilisi a potom také v Baku. Činí tak modlitbou, charitativními a podpůrnými skutky. Povzbudil jsem je, aby byli pevní ve víře, paměti, odvaze a naději. A potom jsou zde křesťanské rodiny: jak drahocenná je jejich přívětivost, družnost, rozlišování a integrace v komunitě!

 

Tento styl evangelní přítomnosti jakožto zrna Božího království je, pokud možno, ještě nezbytnější v Ázerbájdžánu, kde je většina obyvatel muslilmská a katolíků je jen pár stovek. Díky Bohu však mají dobré vztahy se všemi a zejména s pravoslavnými křesťany udržují bratrské svazky. Proto jsme v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, prožili dva momenty, které víra dovede zachovávat ve správném vztahu: eucharistii a mezináboženské setkání. Eucharistie spolu s maličkou katolickou obcí, kde Duch vytváří harmonii různých jazyků a dává sílu svědectví. Toto společenství v Kristu nepřekáží, ba dokonce přivádí k setkávání a dialogu se všemi, kdo věří v Boha, i ke společnému vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa. V této perspektivě jsem v promluvě k ázerbájdžánským představitelům vyjádřil naději, že otevřené otázky mohou nalézt správná řešení, aby veškeré kavkazské obyvatelstvo žilo v míru a vzájemné úctě.

Bůh ať žehná Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu a provází putující svatý lid těchto zemí na jejich cestě.

===

Zdroj: http://www.radiovaticana.cz

Přeložil Milan Glaser