Doba založení kostela

Kostel svatého Prokopa, farní kostel ve Žďáře nad Sázavou 1, byl založen za pomoci zdejšího kláštera krátce po roce 1270, ke konci panování krále „železného a zlatého“ – Přemysla Otakara II.
Dnešní sakristie, podvěžní kaple a věž jsou pak stavbami více než 700 let starými.

Původ jména Žďár

Uvědomíme-li si, za jak těžkých podmínek hmotných i technických dovedli toto velké dílo naši předkové vytvořit, obdivujeme jejich dílo dvojnásob. Vždyť, aby získali vůbec obdělávatelnou půdu, museli nejdříve v pralese, který zde pokrýval a chránil proti nájezdníkům hranici Čech, část lesa „vyžďářit“, tj. vypálit. Od této činnosti pak pochází jméno Žďár.

Kde leží Žďár nad Sázavou? Kdy a jak vznikl?

Žďár leží na horním toku řeky Sázavy a těsně u hřebenu Českomoravské vysočiny, který tam tvoří předěl vod moře Černého a Severního. V blízkosti pramení pak řeky Sázava, Svratka a Oslava. Horní tok řeky Svratky, a jen 150 m od ní pramenící Sázavy poblíž Žákovy hory, tvořil pak po mnoho staletí zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Pravý břeh řeky Sázavy až ke Žďáru byl vždy pokládán za Čechy. Česká knížata a králové až do poloviny 13. století využívali pralesa, který se mezi Žďárem a Libicí nad Doubravou (u Chotěboře) v délce 30 km prostíral, jako přirozené hradby proti asijským kočovníkům na rychlých koních. Ti v roce 906 dovedli rozvrátit celou rozsáhlou říši Velkomoravskou, kterou pak ještě po 50 let strašlivě pustošili. Do Čech se však nedostali, protože pralesem z Moravy vedly jen tři úzké, dobře hájené, zemské stezky: Trstenická, Haberská a Žďársko-Libická. Na vstupu do pralesa byla i ve Žďáře postavena „zemská brána“ se Stráží a s průvodci. Stála u hlubokého vývozu, vymletého pramenem spodní vody, s názvem Klafar. V dalším úseku nikdy už nebylo třeba stezku hájit, protože vedla pralesem s močály.
Strážci, aby si mohli postavit obydlí (polozemnice), dostali povolení, výjimečně kousek lesa vyžďářit, tj. vypálit. Došlo k tomu v roce 895, kdy se Čechy odtrhly od Velké Moravy a obrátily se pod ochranu proti divokým Maďarům k franckému králi Arnulfovi.
Dnes tomu, nejdříve obývanému, území u hlubokého úvozu Klafar, vyhlodanému dodnes tekoucím pramenem spodní vody, paradoxně říkáme „Na starém městě“, ač se tam zachovaly jen polnosti.
Časem se polozemnice Stráže rozrostly na celou tržní ves, vytvořenou z řemeslníků (krejčí, švec, kovář...), kteří karavanám putujícím po Stezce, vypomáhali s opravami výstroje.
První písemnou zmínku o Žďáře však najdeme až v darovací listině pana Jana z Polné, když ves Sar věnoval r.1234 zakládanému klášteru v Nížkově. V kronice žďárského mnicha Jindřicha, dopsané rokem 1300, ve verši 545, se již dovídáme: „Dosud však na tom místě (na Starém městě) je kostelík dřevěný, starý, který už tam dávno stál, než založen byl klášter. Sám prý svatý Vojtěch jej vysvětil...“ Sv. Vojtěch však byl zavražděn v roce 997. Proto je verš 545 potvrzením, že Žďár měl svůj dřevěný kostelík na Starém městě již před rokem 997! Ostatní o něm je přikryto odstupem 1000 let a jen snad ještě archeologové objeví něco bližšího.
Žďár se totiž po roce 1270 přestěhoval v klidu a míru do pozic nynějšího Žďáru 1, na levý, moravský břeh Sázavy, aby byl zase u živého úseku Stezky, a tam už si pak naši předkové, byť i za těžkých poměrů hmotných i technických, z kamene vystavěli kostel sv. Prokopa.

Proč si naši předkové zvolili patronem kostela svatého Prokopa?

Sázava odvádí své vody od Žďáru na západ k Vltavě. V dolním toku protéká starobylým klášterem Sázavským. V něm byl do roku 1053 opatem slovanských mnichů sv.Prokop. A toho českého světce si naši předkové vybrali za patrona svého kostela ve Žďáře (dnes ve Žďáře 1).

Kostel - posledním útočištěm

Kostel byl pro ně zřejmě místem míru, odpuštění, povznesení ducha, ale i posledním útočištěm při nutnosti zoufalé obrany. Proto stěny nejstarších částí kostela (dnes sakristie a podvěžní kaple) jsou velmi silné.
Až do oprav v roce 1970 bylo možno i chrámové dveře ještě zevnitř zpevnit trámy, zasouvatelnými do zdi.

Věž kostela sv. Prokopa

Nestojí bokem, ale je přímo zastavěna do nejstarši části kostela. Je 54 metrů vysoká, aby z ní bylo vidět i přes vzrostlé stromy. Měla totiž i strážní účel. Až do roku 1934 měl na ní svou světničku věžník, který například hlásnou troubou oznamoval požár ve městě i v okolí. Teprve od roku 1925 měl i požární telefon.
Věž i kostel má své základy na skále a stojí staletí bez naklonění. Zajímavé je však zjištění, že půdorysem věže je lichoběžník a proto je možno směrem od východu vidět současně její tři stěny. V pozlacené „makovici“ jsou uloženy pamětní listy i vzory platidel. Nejstarší z roku 1613 (pět let před válkou třicetiletou).
Zvony na věži podlehly „rekvizici“ jak v první, tak i ve druhé světové válce. V roce 1989 ulila dílna pí. Dittrichové v Brodku u Přerova nové dva zvony, kterými byl souzvuk doplněn.
Při posledních ústupových přestřelkách německé armády v roce 1945 byl plech bání a pod ním i šindel a žebra na mnoha místech prostřílen. Aby nezatékalo, byla střecha každoročně opravována. Na větší opravy po roce 1948 totiž nebyly podmínky, ani prostředky. Teprve v roce 1984 byla vadná místa, skruže, báně i štenýř vyměněn, vše důkladně opraveno a pokryto měděným plechem, který nejlépe vzdoruje vlivům koroze. Po roce 1975, kdy poněkud polevil násilný ateismus, církevní obec vynaložila tisíce brigádnických hodin, z lásky odpracovaných, nejen na opravě věže, ale i na vnějšku a vnitřku kostela.

Zvláštnosti stavby a její historie

Stavba byla v minulých stoletích často přerušována, protože hraničním Žďárem, při zemské stezce mezi Moravou a Čechami, vždy táhly armády. K prvnímu plenění došlo hned při počátku stavby kostela v roce 1278, když král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli.
Proto také přestavba kostela na dvoulodní chrám mohla být provedena až roku 1560. I při ní stavěli naši předkové z kvádrů „mramoru“ z blízkého lomu na Vápenici, ale také z kamenů, vysbíraných na polích. V každém případě pevně překlenuli gotickými klenbami prostor 32 m dlouhý, 16 m široký a 14 m vysoký, a to s pouhými dvěma sloupy.
Oproti jiným kostelům má kostel sv. Prokopa svou historii znázorněnou v erbech a znacích.
Sedm barevných erbů je v místech vetknutí žeber klenby do stěn, dva plastické jsou na svornících klenby a další je nad vchodem. Co nám sdělují, vysvitne z dalšího:
Z klášterní kroniky mnicha Jindňcha, dokončené roku 1300, víme, že o založení cisterciáckého kláštera ve Žďáře usiloval již v polovině 13. století brněnský purkrabí Přibyslav z Křižanova. (Otec sv. Zdislavy). O něm je v kronice zmínka, že byl „zevně rytířem, uvnitř však mnichem“. Jeho dcera, sv. Zdislava (něm. Distl) byla pak požehnáním pro kraj kolem Lemberku pod Ještědem. Erb s vlaštovkami nacházíme nad bočním vchodem.
Pro stáří a nemoc nestihl už pan Přibyslav sám klášter mnichů cisterciáků, kteří měli velké znalosti v osidlování bažinatých míst, k nimž Žďársko patřilo, založit. Tuto myšlenku realizovali až jeho zeťové: Smil z Lichnice (Lichtenburka) - viz erb (dvě zkřížené ostrve na svorníku nad varhanami) a Boček z Obřan - viz erb (orlice) nad kůrem. Jeho bratr Kuna je pak zakladatelem rodu pánů z Kunštátu, příznivců našeho kostela (viz erb se třemi černými pruhy v rohu u věže). Z Kunštátů pocházel pak i „husitský král“ Jiří z Poděbrad, který pak znovu založil a mnichy osadil žďárský klášter, husity v roce 1423 vyvražděný a vypálený. Jeho synové, vévodové münsterberští ze Slezska (patřilo k Moravě!) vzali pak patronát nad naším kostelem. Proto je nad kazatelnou erb se slezskou orlicí, nesoucí na prsou „klenot“ tří černých pruhů rodu Kunštátů.
Na severní straně chrámové lodi má svůj erb císař Rudolf II., na jehož dvoře v Praze byli vynikající astronomové, astrologové a alchymisté. V té době se totiž dostal Žďár do sporu s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským, jako světskou vrchností. Císař „pomáhal“ Žďárákům. Celý spor nakonec velkoryse vyřešil po smrti S. Pavlovského kardinál Dietrichstein: Žďár nepotrestal, ale naopak jej obdařil mnoha výsadami a dal mu i roku 1607 nový znak, užívaný dodnes. Vidíme jej v erbu na kůru nad bývalými literáckými lavicemi.
Původní znak městečka Žďáru má dvě zkřížené ostrve pánů z Lichtenburka a nad nimi červeného kapra. Plasticky je tak proveden na svorníku klenby poblíž vítězného oblouku.
Na stěně u vítězného oblouku je erb velkého opata kláštera žďárského Václava Vejmluvy, o němž se dočteme mnoho krásného v průvodci po konventním kostele nebo po Zelené hoře, a ve všech historických pramenech.

Harmonický souzvuk starého a nového umění

V našem farním kostele chválí Boha a vytváří atmosféru krásna umělecká díla gotiky, baroka i soudobá - podle návrhu i provedení sochaře Karla Stádníka.
Vytříbený vkus i vysoká láska k dílu je zjevná například na gotické Madoně z 15. století, která je v barokním rámu na oltáři u kazatelny. Na barokní kazatelně je pozoruhodné nejen její vytvarování, ale zvlášť bělostná socha Krista Vítězného nad její stříškou. Drží totiž v ruce kovově modrou zeměkouli. Tak však Zemi spatřili až o 250 let později, v nedávné době, američtí kosmonauti při svém letu na Měsíc. Žádná z ostatních planet totiž takovou barvu neměla. Intuice barokního sochaře K. Tomka zde veřejně předběhla sféru racionálního poznání nejméně o 250 let!
Na protější straně vítězného oblouku stojí křtitelnice, vytesaná z místního kamene. Do výseče její dlažby je vtesán rok 1624, což byl šestý rok třicetileté války. Kolik to generací bylo již u ní pokřtěno? Na jejím krytu stojí půvabné polychromované sousoší Křtu Páně.
Celému kostelu vévodí svatostánek, původem ze zrušeného svatoprokopského oltáře v Praze.

Co vidí naše oči?

Nad stříbrnými oblaky je znázorněna Nejsvětější Trojice. Pod nimi jakoby dva andělíčci rozhodili modrou stuhu, a ta, zřasena vánkem, vytvořila dvě vetknutá srdce, lemující obraz sv. Prokopa z roku 1710. Tehdy totiž hrabě Chotek předal tento oltář jako svatební dar hraběnce Švarcenberkové.
Umělec - řezbář vytvořil zřejmě ve stejném roce vrcholného baroka k obrazu i stuhám skvělý rám. Porovnáme-li však jeho provedení a průplety rozvilin s barokním rámem na oltáři P. Marie, zjišťujeme, že umělec předběhl svou dobu o 50 let a tvořil téměř rokokově.

Co však vidí naše srdce?

V roce vzniku svatostánku (1710), tj. dvě generace po třicetileté válce, umění, které se protrpělo i přes následné epidemie moru, dospělo blízko k absolutní kráse. Hluboká zbožnost je tu doložena nejvyzrálejší uměleckou tvorbou na straně jedné a darem oltáře - ne milované, ale kostelu - při příležitosti svatby, na straně druhé!
V presbytáři nutí k hlubokému pokleknutí kříž s „Mužem bolesti“ od mistra Karla Stádníka. Kristus Pán jakoby z kříže chtěl obejmout i Tebe, trpícího člověka 20. století.
Je vůbec podivuhodné, že v normalizované době let osmdesátých se našel sochař, který dovedl tragédii kalvárskou tak hluboce procítit.
To se podařilo sochaři K. Stádníkovi zde i v 15ti zastaveních Křížové cesty se sochami - na stěnách obou lodí.
Od stejného umělce pochází i úprava obětního stolu z roku 1984 s reliéfem Poslední večeře.
Ve zpovědní kapli pod věží Vás osloví polychromovaná soška mučedníka zpovědního tajemství - sv. Jana Nepomuckého.
Na renovovaném kůru hrají od roku 1988 nové varhany, originálně rozmístěné ve dvou gotizujících skříních. Hudebním archivem 220ti čísel ze starého kůru žďárského se může pochlubit Moravská galerie v Brně.
Při všech opravách kostela sv. Prokopa byla aktivita věřících předmětem zájmu úřadů, stále ostře sledujících, zda „religiozita“ příliš nestoupá. Ochota úřadů schválit dobré věci byla mnohdy limitována tlakem různých dohližitelů. Přesto dobré dílo bylo ještě za otce ThDr. Učně již v roce 1988 zdárně dokončeno.

Kaple svaté Barbory

V blízkosti kostela sv. Prokopa postavil roku 1729 cech horníků, kutajících železnou rudu u Budče, kapli svaté Barbory podle projektu slavného architekta G. Santiniho (1722 např. postavil na nedaleké Zelené hoře poutní chrám sv. Jana Nepomuckého v barokní gotice, nyní světovou památku UNESCO).
Kaple sv. Barbory má v půdorysu i v klenbě s výsečemi pravidelný osmiúhelník. Dvě barokní sochy vedle hlavního oltáře (sv. Mikuláš a sv. Bernard) pocházejí zřejmě z klášterní dílny (Theny? Platzer?}. Celý prostor, i svým vyřešením postranních kůrů, působí zvláštním vroucným kouzlem.
V době 1975-85, kdy v kostele sv. Prokopa probíhaly úpravy interiéru, byly však v kapli často slouženy mše. Pro doprovod lidového zpěvu byly přenášeny elektronické varhany s pedálem, které již s křemíkovými tranzistory postavil J. Pospíšil a na něž se hrálo i 3/4 roku, po dobu stavění klasického nástroje v kostele sv. Prokopa. Tehdy totiž ještě nebyly elektronické nástroje v obchodech, zvlášť ne s pedálem.
V posledních letech se stále častěji využívá prostoru kaple sv. Barbory pro výstavy uměleckých děl.

Hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice

Přáním křesťanů skoro ve všech obdobích bylo, aby byli pohřbeni v blízkosti kostela. Tak z kronik víme, že mniši kláštera byli v roce 1252 pohřbíváni „při severní straně konventního kostela“, opati v kryptě pod kostelem. Není však dosud známo, kde stál nejstarší, ještě dřevěný, kostelík na Starém městě žďárském vysvěcený sv. Vojtěchem někdy před rokem 997, který uvádí Žďárská kronika. Snad až archeologové při průzkumu Starého města narazí na hroby, budou jim i vodítkem, kde stával dřevěný kostelík.
Po vystavění kamenného kostela sv. Prokopa se ihned začalo pochovávat i na hřbitově kolem něj. Když ČSL opravovala taras pod kostelem v roce 1968, narazilo se i na několik zbytků kostí.
Během staletí se tento hřbitov zaplnil a druhý hřbitov byl otevřen „za horní branou“ a v něm byl postaven kostel Nejsvětější Trojice.
Je to pozdně renesanční stavba, avšak má barokní sakristii ve tvaru trojúhelníka, zřejmě podle návrhu Santiniho, jehož každé dílo skrývá symbol: zde Nejsvětější Trojice. Při pohledu z Nerudovy ulice kostelík jakoby střechou sakristie rozrážel tok věků, jako příď lodi ve vlnách. Kostel je 19 metrů dlouhý, 8 metrů široký a 7,5 metru vysoký. Míval 3 oltáře a stěny se zajímavými kresbami andělů, hrajících na archaické nástroje. V devadesátých letech bylo vše zabíleno, protože MěÚ používal kostelík jako obřadní síň. (Nákladem téměř 50-ti milionů Kč právě dostavěl novou na hřbitově u Černého lesa a v kostelíku se bude obnovovat část původních fresek.) Na kůru při pohřbech hrají staré, ale dobré varha- ny zdejšího varhanáře Růžičky. (Žďár za první ČSR měl i 2 puškaře, hrnčíře, punčocháře, koláře, kováře, dýmkaře atd.)
Podle starých zápisů byl kostelík používán již roku 1672 v době moru po třicetileté válce. Až do doby protektorátu (1944) byl půvabný okolní hřbitov plný uměleckých křížů, individuálně zhotovených při huti v Polničce. Při nařízeném sběru železa za války v roce 1944 byly však kříže bezohledně zlikvidovány. Zůstalo jen několik stromů a klidné místo ve středu města. Dnes tvoří dobrou vizitku města i vkusně udržovaný urnový hájek.

Dovětek autora

Díky Bohu, je náš farní kostel i v roce 1999 stále živým chrámem. Podle věku a podle svých sil se snaží všichni věřící stále něco krásného pro kostel udělat: od květinové výdoby oltářů, přes úklid, chrámovou hudbu, techniku a pod.
Čtenáři, přilož i Ty ruku k dobrému dílu! Odměnou Ti bude radost, že dovedeš, z lásky ke vznešenému ideálu tvořit!
Dříve narození, jimž věk nebo nemoc brání v účasti na brigádách, mohou stejně vydatně pomoci svou modlitbou.
Každé setkání s čistou krásou má schopnost nás proměňovat. Je třeba se jen na umělecké dílo v klidu zadívat a vycítit z něj záchvěv pokoje, který zvlášť v uspěchaném stylu dnešního života ukazuje dál za věci a přítomnou chvíli.
Činy předků - toť chlouba, ale i výstraha potomkům!