autor: mabo    |   datum: 02.09.2015  |  

Papež a biskupové na „dobu určitou“?

„Je vhodné, aby všechny služby v církvi byly na dobu určitou, nikoli doživotně,“ uvedl papež František během shromáždění členů italské Katolické charismatické obnovy na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v pátek 3. července 2015. Dodal, že doživotní vůdci s pocitem nenahraditelnosti jsou „v některých zemích, kde vládne diktatura“. Tato slova druhý den citovala mnohá světová média, včetně české ČTK. Nevadí, že z kontextu věty se zdá, že jí papež směřoval především na „laické vůdce“ různých církevních hnutí, které zmínil v předchozí větě. Ostatně celý proslov byl zaměřen na nepostradatelnost Ducha svatého v církvi. Už poněkolikáté papež František jakoby mimochodem řekl slova, která stojí za pozornost a mají potenciál stát se impulsem k dalším úvahám a diskusím. Někomu připadnou možná příliš provokativní. Ostatně někteří katoličtí křesťané se ještě nedokázali vyrovnat s dobrovolnou rezignací papeže Benedikta XVI. a v historii dosud nevídanou existencí úřadujícího papeže a jeho emeritního předchůdce.

 Rezignace Benedikta XVI. a požadavek rezignace biskupů a členů kurie s ohledem na jejich věk

Ze slov papeže Františka se zdá, že by se nemuselo jednat o ojedinělou záležitost, ale o začátek nové tradice. V rozhovoru pro časopis La Vanguardia v červnu 2014 papež ocenil rezignaci svého předchůdce jako „velké gesto“: „Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů,“ a dodal: „Já udělám totéž.“ Zároveň připomněl, že před sedmdesáti lety nebyli žádní emeritní biskupové a dnes jich je mnoho (zhruba čtvrtina z pěti tisíc biskupů). Proč by nemohli být i emeritní papežové? Překvapení a mnohé komentáře provázely odstoupení 86letého papeže Benedikta XVI., který v únoru 2013 uznal, že jeho tělesné i duševní síly již nestačí na vykonávání důležitého úřadu. Přitom se jednalo o zcela pochopitelný a přirozený krok. Zvlášť když ještě přihlédneme ke skutečnosti, že rok 2012 byl ve znamení řady skandálů (pochybné finance Vatikánské banky, únik důvěrných dokumentů, za který byl zatčen a odsouzen jeho majordomus atd.). Papež Benedikt XVI. navíc zažil a zblízka vnímal, v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry, napětí v římské kurii ke konci pontifikátu těžce nemocného Jana Pavla II. (1978-2005). Stát v čele katolické církve s více než 5.000 biskupy, 400.000 kněžími, miliardou a 200 miliónů věřících a zároveň vést aparát s 3.000 zaměstnanci není vůbec snadný úkol. Samozřejmě je iluzí představa, že vše rozhoduje papež, i když se na něj mnozí odvolávají.
 

Na nižších úrovních církevní správy již věkové limity existují a úvahy o rezignaci papežů se objevují od doby jejich zavedení. Požadavek podání rezignace byl uveden již v článku 21 dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi II. vatikánského koncilu s názvem Christus Dominus (z 28. října 1965). Konkrétní věková hranice (75 let) byla sice obsažena již v návrhu textu, který byl předmětem bouřlivých diskusí v listopadu 1963, ale v závěrečném znění se žádný konkrétní údaj neobjevil. Tento věk byl uveden až v prováděcím nařízení dekretu (a dalších tří koncilních dokumentů) v apoštolském listu Pavla VI. Ecclesiae Sanctae (z 6. srpna 1966). Od té doby byla kladena otázka, zda by se tato věková hranice měla stát pravidlem i pro římského biskupa a oba papežové (Pavel VI. a Jan Pavel II.) o rezignaci opakovaně uvažovali, i když jednou z nejasností bylo, komu by tuto rezignaci měli předložit. Věkový limit se netýkal pouze diecézních biskupů. Motu proprio papeže Pavla VI. Ingravescentem aetatem (z 21. listopadu 1970) stanovilo, že vedoucí úřadů římské kurie podávají rezignaci rovněž po dosažení 75. roku (řadovými členy kongregací zůstávají až do 80. roku) a kardinálové nad 80 let ztrácejí právo účastnit se volby nového papeže.

Kritici těchto opatření, která ve svém důsledku oslabila pozice odpůrců pokoncilních změn v katolické církvi, argumentovali starověkou představou duchovního svazku mezi biskupem a místní církví. Ten byl přirovnáván k nerozlučitelnému manželskému svazku, na který se vztahuje biblické: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Toto pravidlo však mířilo především na biskupy, kteří v touze po prestižních funkcích měnili svá působiště nebo později ve středověku zastávali úřad biskupa hned v několika místech současně. Nikoliv náhodou byl na tridentském koncilu jedním z nejdůležitějších reformních požadavků důraz na rezidenční povinnost biskupů (tedy povinnost setrvávat ve svém biskupství a věnovat se skutečné pastorační péči, což mnozí biskupové nedělali).

Kolegiální církevní struktury

Prodloužení délky života a enormní nárůst agendy biskupů v moderní době si však vyžádaly změny. V církvích vzešlých z reformace se většinou prosadily kolegiální církevní struktury založené na přesvědčení, že „žádný jedinec není vybaven všemi dary, potřebnými k realizaci odpovědnosti za život církve ať na úrovni místní, ať na úrovních vyšších, takže je vždy zapotřebí společné porady zvolených nebo delegovaných zástupců církevního lidu.“ (Pavel Filipi. Malá encyklopedie evangelických církví. Praha : Libri, 2008, s. 112). V katolické církvi se sice od II. vatikánského koncilu hodně mluví o decentralizaci církevní správy, o biskupské kolegialitě nebo o uplatňování principu subsidiarity (což v hierarchicky strukturované společnosti znamená, že co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší) a kanonické právo počítá s obnovou sborových orgánů na všech úrovních církevního života (mám na mysli farní rady pastorační i ekonomické, vikariátní konference, diecézní synody, kněžské rady, sbory konzultorů, diecézní pastorační a hospodářské rady, provinční koncil, shromáždění biskupů /církevní oblasti/, biskupské konference, plenární sněmy a nakonec i biskupské synody), u mnoha katolických křesťanů však zůstává hluboce zakořeněná představa striktně hierarchicky pojaté církve v čele s poněkud idealizovaným „Svatým otcem“, který sám téměř vždy a o všem správně a neomylně rozhoduje.

 Papež František o decentralizaci, církevním kariérismu a službě biskupů
 
Pro někoho může být paradoxem, že současný papež podporuje decentralizaci katolické církve a patří k velkým kritikům mnoha nešvarů v církvi. Ve svém programovém textu, apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (z 24. listopadu 2013), vyzval k reformě církevních struktur, aby se staly více misionářskými. Jejich decentralizaci podpořil slovy: „Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těch otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné „decentralizaci“.“ (EG 16) Papež František je zároveň velkým kritikem církevního kariérismu. Např. v projevu k budoucím papežským diplomatům 6. června 2013 jej nazval „leprou“, v projevu k biskupům z 19. září 2013 „rakovinou“. Ještě obsáhlejší byl výčet 15 „kuriálních nemocí“, o kterých papež mluvil v tradičním vánočním projevu k římské kurii 22. prosince 2014. Na druhou stranu papežovy promluvy k biskupům ukazují, za jak důležitou jejich službu považuje a jak vysoké na ně klade nároky. Např. ve svém projevu z 19. září 2013 papež zdůraznil požadavek být přítomen v diecézi: „Sestupujte mezi věřící i do periferií svých diecézí a do všech existenciálních periferií, kde je trápení, samota i degradace lidství. Být pastoračně přítomným, znamená putovat spolu s Božím lidem, kráčet vpředu a ukazovat cestu, kráčet uprostřed a posilovat tak jednotu, a kráčet vzadu, aby nikdo nezaostával, ale především sledovat instinkt Božího lidu při hledání nových cest.“ V tomtéž projevu připomněl tridentský koncil a již zmíněný obraz ženicha a nevěsty: „A v tom je Trident velice aktuální: stálost sídla... Stálé sídlo není jenom požadavkem potřebným pro správnou organizaci, není jenom funkční záležitostí, ale má teologický důvod. Jste ženichové své komunity, s níž jste hluboce spojeni. Prosím vás tedy, abyste zůstávali u svého lidu. Zůstávat a nedávat pohoršení jako „letištní biskupové“!“. V homilii při nedávné slavnosti sv. Petra a Pavla (29. června 2015) pro změnu biskupy vyzval  především k odvážnému svědectví: „Dnes není tolik zapotřebí učitelů, nýbrž odvážných, přesvědčených a přesvědčivých svědků; takových, kteří se nestydí za Kristovo jméno a za Jeho kříž ani před řvoucími lvy, ani před mocnostmi tohoto světa.“ A nakonec připomenu ještě jiný papežův projev k biskupům z 18. září 2014, který na první pohled jakoby protiřečí zmínce o „době určité“, ale kontext ukazuje, že opět míří proti kariérismu a snaze o lepší místa v církevní struktuře. Papež v něm mimo jiné uvedl: „Nebuďte prosím biskupy na dobu určitou, kteří potřebují stále měnit adresu jako léky, které ztrácejí schopnost uzdravovat, nebo jako pokrmy, které ztratili  chuť, a jsou na vyhození, protože se k ničemu nehodí (srov. Mt 5,13).“
 
Postupná změna v přístupu při vyšetřování zločinů a pochybení církevních představených
I když v průběhu dějin katolické církve se setkáváme s celou řadou církevních představených, kteří byli sesazeni nebo se rozhodli rezignovat, ať už dobrovolně nebo pod určitým nátlakem, přece jen se tato otázka zdá být v současnosti aktuální. Takové kauzy se většinou řešily interními církevními postupy. Změnu v přístupu ukázalo zatčení zaměstnance tzv. Vatikánské banky (tj. Institut náboženských děl) mons. Nunzio Scarana italskou policí v červnu 2013, který se snažil převézt velký finanční obnos ze švýcarské banky do Itálie.  Dalším vyšetřováním se zjistilo, že Scarano vytvořil mechanismus interního praní špinavých peněz. Ještě větším skandálem bylo zatčení titulárního arcibiskupa a nuncia v Dominikánské republice (v letech 2008-2013) polského původu Józefa Wesołowského, obviněného ze sexuálního zneužívání nezletilých (v srpnu 2013 byl povolán zpět do Vatikánu, v červnu 2014 byl propuštěn z duchovenské služby, v září mu bylo uloženo domácí vězení ve Vatikánu, 11. července by měl být ve Vatikánu zahájen soudní proces). Zatímco v těchto případech jde o konkrétní vinu dotyčných, v letošním roce v USA rezignovali tři biskupové kvůli nedůslednému postupu vůči kněžím ve své diecézi, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání, v dubnu to byl 62letý kansaský biskup Robert William Finn, v červnu 68letý John Clayton Nienstedt arcibiskup z Minneapolis a jeho 57letý pomocný biskup Lee Anthony Piché.  K tomuto neúplnému výčtu  několika nedávných kauz můžeme připočíst ještě neobvyklý krok 77letého kardinála Keith Michael Patrick O Briena,  jehož zřeknutí se práv a privilegií kardinála bylo zveřejněno v březnu 2015 (naposledy k podobnému kroku došlo v roce 1927, kdy se francouzský kardinál a jezuita Louis Billot vzdal své hodnosti s ohledem na sympatie k papežem odsouzenému hnutí Action Française). Kvůli podezření z nevhodného sexuálního chování vůči některým kněžím v minulosti se už nezúčastnil volby papeže v roce 2013. Je zřejmé, že kromě zmíněného církevního kariérismu se 
katolická církev potýká s vytvářením různých zájmových skupin (tzv. lobby), které v extrémních případech mohou vést ke krytí finančních nebo sexuálních skandálů.

Návrh ústavy katolické církve a Bůh, který překvapuje
Zavedení jasně stanovené doby pro službu biskupů i papežů, by mohlo být jedním z léků na tyto neduhy, i když jistě ne jediným. Koncem 90. let se i v české katolické církvi krátce diskutovalo o návrhu ústavy katolické církve, vypracované americkým katolickým teologem Leonardem Swidlerem a předložené v roce 1995 „Společenstvím za práva katolíků v církvi“ (Association for the Rights of Catholics in the Church, ARCC, založeno 1980). Tento návrh (český překlad viz: http://astro.temple.edu/~arcc/czechconst.htm) mimo jiné obsahoval větu podobnou té papežově: „Vedoucí představitelé vykonávají úřad po určené a časově omezené funkční období.“ Délka tohoto funkčního období v návrhu stanovena nebyla, pouze v případě papeže se uvádělo jedno desetileté funkční období (pro zajímavost průměrná délka pontifikátů papežů v letech 1644-2013 byla 12 let, i když zahrnuje jak 33denní pontifikát Jana Pavla I., tak 32letý Pia IX. nebo 26letý Jana Pavla II.). Chápu, že pro mnohé je taková představa předem daného funkčního období obtížně přijatelná, ale kdo by si před sedmdesáti lety představil „emeritní biskupy“ a kdo před pěti lety „emeritního papeže“? Spolu s papežem 
Františkem a např. jeho kázáním při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty ze dne 13. října 2014 se tak můžeme 
zamýšlet, odkud pramení naše lpění na svém, na svých idejích a zda jsme schopni přijímat Boha, který je Bohem překvapení: „To co dělal Ježíš, jim připadalo podivné: Chodit s hříšníky, jíst s celníky. To se jim nelíbilo, bylo to nebezpečné. V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které oni – teologové – vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom. Jednoduše zapomněli na dějiny. Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení. Bůh ostatně častokrát svému lidu připravil překvapení, kupříkladu tehdy, kdy jej vysvobodil z egyptského otroctví.“
 
 Biskup by se po uplynutí svého funkčního období vrátil ke službě ve farnosti
Přemýšlím, zda biskup, který by se po uplynutí svého funkčního období vrátil ke službě ve farnosti, by nemohl mít lepší pochopní pro tuto službu a možná i lepší kontakt s realitou a životem běžných lidí. Navíc určitá obměna v biskupské službě dříve než třeba po 25 a více letech by mohla být pro katolickou církev prospěšná a vést k lepšímu pojetí, že tou základní jednotkou je místní církev, jejímž je diecézní biskup služebníkem, přestože důležitým, nikoliv však neomezeným pánem. Samozřejmě by to kladlo velké nároky na „biskupy mimo aktivní službu“, kteří by museli přijmout autoritu svého nástupce, být mu třeba k dispozici radou a pomocí, ale hlavně nepodléhat tlakům vytvářet vůči němu opozici (zatím dobře tuto roli zvládá Benedikt XVI., i když někteří odpůrci současného papeže se na něj odvolávají a jeho rezignaci považují za vynucenou, tudíž neplatnou). Zároveň by museli přijmout návrat k pomyslně „nižší službě“ faráře, což se zdá být pro mnohé nepředstavitelné. Ostatně ukázal to i odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák, i když jeho případ je přece jen složitější. V knižním rozhovoru s Marií Vrabcovou s názvem „Vyznanie“ vzpomíná, jak by po svém odvolání v červenci 2012 zřejmě skončil na úřadě práce nebýt nabídky tehdejšího administrátora banskobystrické diecéze Mariána Bublinca na místo výpomocného duchovního v Radvani (tedy místa, odkud byl před třemi lety povolán do úřadu arcibiskupa): „Já jsem to přijal, neboť mi šlo o to, abych byl někde evidovaný a mohl být zdravotně pojištěný.“ (s. 132) Zároveň se s představeným řehole a zástupcem diecéze dohodl na sabatickém roku, což prý byla elegantní zástěrka faktu, že má vlastně zakázanou kněžskou činnost. Na otázku, zda fungování v Radvani jako kněz skutečně nepřicházelo v úvahu, Bezák odpověděl: "Někteří to ode mne čekali, ale to se nedalo. Nedovedl jsem si představit, že tam přijdu mezi lidi a řeknu jim: Víte, tři roky jsem byl arcibiskupem v Trnavě a ode dneška budu váš výpomocný duchovní. Nemohl jsem se tam vrátit 
jakoby se nic nestalo, ty tři roky se už nikdy nedají vymazat či zapomenout. Služba kněze pro mne není nijak dehonestující, ale nechtěl jsem se cítit jako pouťová atrakce.“ (s. 133). Není i tato ukázka podnětem k úvahám o jasně stanovené „určité době“ pro všechny služby v církvi, které by přispěly ke změně mentality podporující církevní kariérismus spojený se společenským vzestupem? Jen připomínám, že v řadě nekatolických církvích mají dobrou zkušenost s touto praxí, kdy se její vedoucí představitel vrací do běžně služby. Např. v Církvi československé husitské je funkční období biskupa stanovené na 7 let a může být zvolen opakovaně (jen v roce volby nesmí přesáhnout věk 65 let). Jsem si dobře vědom celé řady skutečných nebo zdánlivých problémů, které by byly v katolické církvi spojeny se zavedením „určité doby“ pro papeže i biskupy, týkaly by se např. svátostné povahy jejich služby. Nemyslím si však, že by měly být důvodem k okamžitému zavrhnutí této myšlenky bez dalšího uvažování. Zvlášť kdyby přispělo k hlavnímu poslání církve, kterým je hlásání Kristovy radostné zvěsti. Zcela stranou jsem ponechal snad ještě palčivější a aktuálnější problém, kterým je požadavek na větší transparentnost a spoluúčast místní církve na výběru budoucích služebníků. 
===
Převzato s laskavým svolením z portálu www.christnet.cz
Rubrika: Církev a svět, publikováno:  10. července 2015
Autor: Martin Vanáč
Autor je teolog a církevní historik. Vyučuje na Institutu ekumenických studií na ETF UK.
Ilustrační foto  Wikipedia.org / Jeffrey Bruno / Creative commons

TOPlist