autor: www.paulinky.cz    |   datum: 24.02.2013  |  

Myšlenka na 2. neděli postní 2013

Bůh vyvedl Abrama ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak četné bude tvé potomstvo!“ Abram Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. Znovu mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ Abram řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ Bůh mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ Abram mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abram je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abram upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“

Gn 15,5-12.17-18
 
Hospodin uzavírá s Abramem smlouvu, při níž jsou všechny závazky na straně Hospodina. Na straně Abrama jsou pouze výhody. Jedinou Abramovou „povinností“, která plyne z této smlouvy, je přijmout Hospodinovu nabídku, tj. uvěřit mu. Abramovi se dostává ujištění o nesčetném potomstvu a o tom, že dostane do vlastnictví zemi, kterou mu Hospodin ukázal. Abramova zkušenost s Hospodinem vzbuzuje úžas a možná i tichou závist. Kdo by nepřijal takové podmínky?! Kdo by nesouhlasil s takovou smlouvou?! Při pozorném čtení Abramova příběhu si však můžeme všimnout, že Abramova situace zdaleka není jednoduchá. Jeho víra, kterou obdivují celé generace biblických autorů, vůbec není samozřejmou reakcí člověka, který  by měl po celý život jen na růžích ustláno, a navíc „kamarádí s Hospodinem“. Abram se sice řídí podle toho, co řekne Hospodin (viz Gn 12), ale z lidského hlediska se mu evidentně nedaří. Na Hospodinův pokyn odešel z Haranu, aby se vydal do země, kterou mu Hospodin přislíbil (viz Gn 12,1; 13,14-15), ale zatím se jen plácá sem a tam po nehostinné cizině (viz Gn 12,5 – 14,24). Hospodin mu sice řekl, že se stane otcem velkého národa (Gn 13,16), ale zatím se svou ženou marně vyhlížejí byť i jen náznaky toho, že by se jim mohlo narodit alespoň jedno jediné miminko (viz Gn 15,2-4). Hrůza a tíseň, která se zmocňuje Abrama u rozpůlených zvířat, tedy asi nebudou pouze mimořádnými pocity ve výjimečné situaci. Je dost pravděpodobné, že tyto tíživé emoce jsou Abramovi zcela důvěrnými společnicemi na cestě životem. K setkání s Hospodinem a k uzavření smlouvy však dochází právě zde. Hospodin se „dotýká“ Abrama právě na těch místech, které ho nejvíc bolí, a Abram je navzdory tomu před Hospodinem nezakryje. Navzdory opakovaným přislíbením Abram pořád nemá ani domov, ani potomstvo, a přece ještě stále spoléhá jen na Hospodina.
Jak je to s námi? Máme-li všechny oblasti svého života zabezpečené, všechno je výhodně pojištěné a o všechno je postaráno, existuje vůbec nějaká možnost, aby se nás dotkl Hospodin?
 


Myšlenka na 2. neděli postní 2013

TOPlist