Ve druhé polovině roku 1985 se mezi členy tehdy ilegálního týmu pro katechezi (doprovázení na cestě víry) objevil menší energický muž, představený nám jako teologický poradce Hnutí fokoláre. A překvapil. Zrovna jsme řešili zásadní otázku, jak přiblížit skutečnost Ježíšova vzkříšení, a poněkud jsme se motali v kruhu. Hlavně nás mátly až příliš liberálně mlhavé interpretace z německé teologické oblasti, které nám zprostředkovávala sestra Concilie, voršilka, která byly vedoucí týmu. A tu tenhle náš nový „přírůstek“ nabídl hledisko tehdejší frankofonní teologie. „Takového člověka jsme tu potřebovali“, blesklo mi hned myslí. A nemýlil jsem se. Nejen kvůli jeho teologickým přínosům, ale hlavně proto, že byl příkladným partnerem nám, laikům.

Sám o tom později řekl: Jedna z nejzávažnějších etap mého života bylo období 1979 až 1988, kdy jsem v Praze myl výkladní skříně. Měl jsem silné společenství laiků z Hnutí fokoláre, které mě denně podporovalo v mé těžké životní situaci. To mně umožnilo prožít, jak důležité je vytvářet s laiky partnerské vztahy, brát je skutečně jako bratry a sestry. Tuhle zkušenost bych přál každému knězi, protože jsem pevně přesvědčený, že jenom v téhle partnerské spolupráci duchovních a laiků je perspektiva církve.

 

Zvláště jsme se sblížili díky zapeklité situaci, která vznikla kolem případného vydání rozsáhlého katechetického materiálu Dítě Boží, jehož jsem byl autorem a na němž jsem pracoval několik let. Z různých, myslím, že někdy i osobních důvodů, se v části týmu proti jeho vydání zvedl odpor. A on se tehdy dost usilovně snažil o to, aby vydán byl. Spor nakonec rozhodla StB, která zabavila rozmnožovací přístroje, na kterých náš tým tiskl své materiály. Takže Dítě Boží zůstalo jen v deseti rukopisech, ale bylo základem naší pozdější spolupráce po roce 1990.

 

Hned od počátku stál před velice složitým – a dodnes myslím, že prakticky neřešitelným – úkolem: jak být skutečně mostem mezi tolika různými skupinami v církvi, které o sobě mnohdy ani do listopadu 1989 nevěděly – případně o sobě věděly jen to špatné. I v samotné „skryté církvi“ bylo několik různých skupin, které měly o těch druhých – zvláště skupině kolem tajného biskupa Felixe M. Davídka – značné pochybnosti. A což teprve ti, kteří se nějak „namočili“ spoluprací s StB. Mnohdy pod drsným nátlakem. Situace ho nesmírně trápila, protože spolupracovníky, kamarády i přátele měl na všech stranách. Chtěl vyhovět všem – a nakonec si prakticky všichni mysleli, že jim určitě nevyhověl.

Po sedmi letech usilování shrnul Miloslav Vlk výsledky takhle: Musím říct, že je to velice těžké. Nesmírně těžké. A nemyslím si, že si zatím mohu připsat na "své konto" nějaké velké úspěchy. Obecně bych k tomu chtěl nejdřív říci dvě věci. Jednak, že k tomu je zapotřebí mnoho, velice mnoho trpělivosti. Člověk si totiž nesmí namlouvat, že té potřebné jednoty lze dosáhnout nějakou organizací, reorganizací, přeorganizací. To je organický růst a k tomu je třeba nesmírně mnoho trpělivosti, protože růst musí být doprovázen změnou smýšlení. Proměnou srdce, proměnou mysli. A to prostě nejde hned.

 

Oč méně byl chápán „doma“, o to více skutečného porozumění zažíval na úrovni světové církve, zvláště díky Dílu Mariinu, čili Hnutí fokoláre: Setkání s Hnutím byla pro mě důležitá průprava i do období mého biskupského působení. V něm jsem na jedné straně zažíval nádherná obdarování z jednoty s biskupy Díla Mariina na celosvětové úrovni. Prožití opravdové ekumeny, protože k Hnutí fokoláre se hlásí nejen katoličtí věřící, ale i biskupové protestantští – luteráni, anglikáni a jiní. S některými z nich jsem navázal nesmírně hluboká přátelství. Za všechny uvedu luterského biskupa ze Stockholmu Henrika Svenungsona, se kterým jsme si opravdu blízcí jako dva bratři, úžasně si rozumíme.

 

Symbolicky to v plné síle ukázala jedna debata na České televizi z roku 1993 mezi Miloslavem Vlkem a Václavem Klausem. Tehdejší předseda vlády Klaus skloňoval slovo transformace ve všech pádech, a tak se Miloslav Vlk pokusil o navázání, o němž se domníval, že by mu Klaus mohl porozumět: Ta naše společnost potřebuje kromě té ekonomické také transformaci srdce. Klaus nasadil svůj typický výraz, kterým vždy naznačoval, že zaslechl nějakou nehoráznost, a pak ledově opáčil: Transformace srdce?! Neznám. Mezi těmito dvěma muži zela vždycky ohromná propast. Bohužel mnozí katolíci si to nepřipouštěli a některým to nedošlo ani po Klausově amnestii.

Jsem chlapec z malé vesnice

Před dvaceti lety jsem byl požádán zástupcem nakladatelství Blízká setkání, abych k příležitosti 65. narozenin Miloslava Vlka s ním napsal knihu rozhovorů. Jeho první věta, kterými ty rozhovory začínají, vypovídá o něm velice mnoho. Je jedním z podstatných klíčů pro porozumění tomu, jaký byl: Jsem chlapec z malé vesnice. A kousek dál: Byli jsme prostě chudí.

Miloslav Vlk si na nic nehrál. Například kolem roku 2000 byla v Praze evropská konference skautek a organizátoři projevili zájem, jestli by účastnice mohly též pozdravit kardinála Vlka. Zprostředkoval jsem jim tedy setkání přímo v katedrále sv. Víta, Vojtěch a Václava. A ty milé sestry byla zcela unešené tím, že s nimi kardinál hovoří (navíc dobrou francouzštinou nebo italštinou), jako by je bral za naprosto rovnocenné partnerky. Na to ty Francouzsky, Irky, Belgičanky, Italky, Španělky i další nebyly vůbec zvyklé. Je také těžko myslitelné, že by se Miloslav Vlk – byť kardinál – projížděl po Praze ve zlatném kočáře.

Když jsem Miloslavu Vlkovi předložil rukopis, udělal pár drobných oprav a vypadalo to, že kniha může jít do tisku. Pak se ale rukopis dostal do „posouzení“ mně blíže neznámým poradcům, a náhle bylo zle. Vypadly nejen Mílovy typické výrazy (např. „přiběhl jsem ze školy a práskl jsem taškou do kouta“), ale i některé zvlášť otevřené výpovědi. Třeba ta, která je dalším klíčem k jeho pochopení: Já jsem vlastně nikdy takovou tu bezprostřední, zahřívající rodičovskou lásku nezažil.

 

Zejména zahraniční komentátoři, když hovořili o Miloslavu Vlkovi, vyzdvihovali jeho statečnost a ochotu přinášet oběti v době komunistického režimu. Jsem přesvědčený, že mnohem těžší období zažíval po roce 1990. Už jsem tu o problémech hned z kraje 90. let psal. Ale ta hlavní břemena ho teprve čekala. Především uvnitř jeho vlastní katolické církve. V prvé řadě se jednalo o několikaletý konflikt ohledně směřování pražské Katolické teologické fakulty. Podrobně to líčí v rozhovorech, na něž je na konci článku odkaz. Tady chci jen vzpomenout možná na nejtěžší moment. Byl jsem právě u něj natáčet náš pravidelný měsíční rozhovor pro Český rozhlas, když mu volal tehdejší rektor UK prof. Karel Malý. Pobouřeně mu sděloval, že prof. Václav Wolf se právě potřetí nechal zvolit děkanem fakulty, ačkoliv slíbil jemu (i Miloslavu Vlkovi), že kandidovat (protiprávně) nebude. Miloslav Vlk byl otřesen, a když rektor zavěsil, se skutečnou bolestí se na mě obrátil a vydechl: Jak je to možný, já jsem mu věřil. Věřil člověku, který proti němu už delší dobu intrikoval. Miloslav Vlk to věděl – a přece mu ještě dával šanci. V tu chvíli jsem si říkal: „V tomhle se snaží jednat stejně jako Bůh. Ten dobře ví, že ho znovu zklameme, a přesto nám znovu a znovu věří.“

Když na tyhle situace, v nichž kolikrát zůstal téměř sám, později vzpomínal, řekl tohle: Byla na mně velká zodpovědnost, a to v situaci, kdy nebylo vždy lehké se rychle orientovat, protože na rozdíl od doby komunismu se mnohé stalo značně nepřehledným, nejednoznačným. Kolikrát bylo třeba rozhodovat rychle a bez úplné znalosti všech potřebných faktů. Stál jsem někdy mezi stanovisky různých stran, v nichž byli mí přátelé, vystavený lidské osamělosti a nepochopení. Jak už jsem říkal, v téhle době byla moje schopnost plně spoléhat na Boha vystavována zatěžkávací zkoušce a jistě ne vždy jsem obstál.

 

Bylo hořkým paradoxem, že se po dlouhou dobu stal pro mnohé symbolem „restitučního boje“. Paradoxem proto, že jemu o majetek v tom smyslu, jak tomu rozuměla česká společnost, vůbec nešlo. Jeho důvod byl úplně jiný, než „zištný“: celou záležitost pokládal za boj o to, aby se prosadila spravedlnost. Snad nejmarkantnější to bylo v případě katedrály. Mohu dosvědčit, že ve chvíli, kdy soudy nižší instance přiřkly katedrálu církvi, se chystal katedrálu slavnostně svěřit českému národu, protože vždycky uznával její nejen náboženský, ale i kulturní a společenský význam. Ovšem rozhodnutí nejvyššího soudu celou záležitost zvrátilo a po nástupu Václava Klause do pozice prezidenta se vývoj ubíral už úplně jiným směrem. V očích většiny národa zůstal „hamižným Vlkem“.

 

Miloslav Vlk se až do poslední chvíle snažil svou víru i samotné křesťanství znovu a hlouběji promýšlet. Když jsem u něj byl předposledně kolem minulých prázdnin, tak mi se zjevným zaujetím sděloval: Já jsem si dlouho myslel, že člověk je obrazem Božím kvůli svému rozumu a vůli. Tak nás to ostatně učili. Ale on je mu podobný v prvé řadě tím, že je bytostí vztahů, protože Bůh je společenství Otce a Syna v Duchu svatém.

 

Tuhle radu dostal z Vatikánu, když se opakovaně snažil podpořit nějaké spravedlivé řešení pro arcibiskupa Róberta Bezáka, o jehož charakteru i kvalitách byl naprosto přesvědčený. A já to padnout nenechám, uzavřel s šibalským úsměvem. Celá ta kauza ho hodně tížila. Jednak pro to, že bylo nespravedlivě jednáno vůči nevinnému člověku, jednak proto, že jednání církevních představitelů pokládal za velkou kompromitaci církve. Tak teď jsem zvědav, jaké „páky“ nasadí.

 

Trvale mě provází prosba, kterou vyslovil slepý Bartimaios, když se ho Ježíš ptal, co chce, aby pro něj učinil: „Pane, ať vidím!“ Dej, Pane, ať vidím – Tvou lásku, to, co nám nabízíš, čím nás obdarováváš, protože jsme tak často vůči tomu slepí. Při našem posledním setkání se k téhle myšlence vrátil s tím, že ji aktualizoval na svou momentální situaci: Já si pořád uvědomuju, jak málo chápu z toho, co se děje při Eucharistii. A tak poslední dva roky si už říkám, že bych to rád zažil v té skutečné plnosti. Z druhé strany. Z věčnosti.
===

Autor: Christnet.eu / Vít Luštinec