autor: MaBo    |   datum: 14.06.2016  |  

Prorocké slovo pro naši dobu

Je to právě rok, co spatřila světlo světa první encyklika papeže Františka Laudato si´ (Pochválen buď). Říká se jí také „zelená“, protože se zabývá všemi vztahy, do nichž je člověk zasazen, a tím i vztahy k přírodě. Byla podepsána na svatodušní neděli 24. května 2015 a následně představena veřejnosti při tiskové konferenci ve Vatikánu 18. června. Stala se součástí sociálního učení katolické církve a vůbec jedním z nejdůležitějších příspěvků do aktuálního diskursu o dalším směřování globalizovaného světa.
 
Nebyla přitom ničím zcela novým, žádným bleskem z čistého nebe. Toto dílo současného papeže, i když nepostrádá jeho osobitost, pečlivě a tvořivě navazuje na myšlenky obsažené už v křesťanské tradici. Za zvlášť významnou inspirací pro Laudato si´ lze považovat pět zdrojů, které mnoho napovídají o jeho konečném vyznění.
 
Prvním inspiračním zdrojem je encyklika Pacem in terris (1963) papeže Jana XXIII., a to zejména díky tomu, že byla adresována nejen katolíkům, ale všem lidem dobré vůle. Totéž učinil František v Laudato si´, když vyzval všechny lidi na zemi bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost, aby dali hlavy dohromady a společně se nasazovali v péči o náš společný domov. Argentinský papež zde výslovně říká, že nám nepomůže jediný výklad reality, ale že v této klíčové hodině je nutno, aby svou trochou do mlýna přispěly jak vědecké disciplíny a různé filozofické, ekonomické a ekologické směry, tak i náboženství, mystika i poezie. Realita je mnohotvará a náš úhel pohledu a naše zkušenosti a znalosti zlomkovité, a proto je třeba co nejširší koalice. Přitom Jorge Bergoglio nezastírá, ale naopak krok za krokem velmi přesvědčivě dokládá, jak mnoho může v této záležitosti přinést právě křesťanství.
 
Zařadit nižší rychlost
Ono provolání Jana XXIII. – „faráře světa“, jak byl také příznačně nazván – ke společnému úsilí o záchranu míru na horkém prahu 60. let, kdy se napětí mezi velmocemi dalo krájet a jen zázrakem se podařilo zabránit třetí světové válce, svou naléhavostí a širokým záběrem odpovídá vážnosti problematiky, o níž pojednává Laudato si´. To je důvod, proč se i tato encyklika obrací ke všem, nikoli jen ke spoluvyznavačům.
 
Právě touto šíří adresátů se zároveň odkrývá vskutku katolická odpovědnost za celek světa a sám Petrův stolec tak nabývá na významu i pro nekřesťany. A to zejména v situaci, do níž jsme se po více než půl století zase dostali, že velmoci opět nejsou schopny nalézt společnou řeč ani ve věcech společného zájmu a ponechávají svět, aby se řítil do propasti. „Je třeba zařadit nižší rychlost,“ nabádá František v této encyklice s tím, že technický pokrok se vymkl kontrole člověka jako rakovinové bujení. Vůbec fakt, že papež se nezabývá jen záležitostmi katolíků, ale jde mu o život na zemi jako takový, je svěžím závanem. Právě tento aspekt může přinést katolické církvi nečekané body i na hřišti tohoto světa, bude-li se zabývat mnohem více starostmi druhých než jen péčí o sebe sama.
 
Narození, sňatek a smrt
Za druhou inspiraci „zelené encykliky“ lze označit Benedikta XVI. a jeho encykliku Caritas in veritate (2009), v níž je také jedna kapitola věnována ekologii a kde tento německý papež podtrhuje, že vědecký a technický pokrok musí jít v souladu s růstem k morální zralosti a odpovědnosti. Benedikt sám v tom zase navazuje na sociální encykliky Centesimus annus (1991) Jana Pavla II. a Populorum progressio (1967) Pavla VI., které i František hojně zužitkovává.
 
Třetí vliv na Laudato si´ představuje společný učitel obou posledních papežů Romano Guardini, a to zejména svým dílem Konec novověku (1950), které je ve Františkově encyklice citovano až nápadně často, zejména v kapitole Lidský kořen ekologické krize.
 
František totiž píše svůj text, jsa přesvědčen o tom, že z novověku zbyly už jen trosky. Z novověku, který se tak pubertálně vymezil vůči středověku a odhodil ho jako nepotřebné zboží. A to tím, že rozum postavil proti víře v naivní představě, že samo vědecké poznání přinese objektivní a dostatečný pokrok. Nábožensky řečeno: nikoli už vyznání víry či morální postoje, nýbrž vědecké výdobytky mají vést podle novověké představy ke spáse člověka.
 
Poslechněme si samotného Guardiniho, jak pronikavě popisuje tento rozkol: „To má za následek, že na jedné straně vzniká autonomní světský život, odpoutaný od přímých křesťanských vlivů, a na druhé straně zvláštní typ křesťanského života, který tuto ‚autonomii‘ svérázným způsobem napodobuje. Jako se totiž vytváří čistě vědecká věda, čistě ekonomická ekonomie a čistě politická politika, vzniká i čistě náboženská nábožnost, která stále více ztrácí přímý vztah ke konkrétnímu životu, ochuzuje se víc a víc o hodnoty světa a omezuje se stále výlučněji na ‚čistě náboženskou‘ nauku a praxi, takže má nakonec pro mnohé lidi už jen ten význam, že dodává určitým kulminačním bodům života, jako je narození, sňatek a smrt, náboženské posvěcení.“
 
Ochrana života
Snad proto František neúnavně opakuje, že v lidském životě a Božím stvoření souvisí všechno se vším, a proto nestačí mluvit o pouhé ekologii jako dosud, ale je nutno rozvíjet ekologii integrální; nejde dnes o oddělené krize ekologické a sociální, ale o jednu ekosociální krizi.
 
Analýza problémů životního prostředí je neoddělitelná od analýzy lidských, rodinných, pracovních a městských kontextů a od vztahu každého člověka k sobě samému, což přináší určitý konkrétní způsob vztahování se k druhým a k životnímu prostředí. Mezi ekosystémy a různými světy sociálních souvislostí existuje vzájemná interakce.
 
Petrův nástupce proto dokáže kritizovat i samotné ochránce životního prostředí, když se ke svému zadání staví úzkoprse a ignorují další morální imperativy. Znepokojivá je též skutečnost, že některá ekologická hnutí brání integritu životního prostředí a právem poukazují na meze vědeckého bádání, zatímco stejné principy někdy neaplikují na lidský život. Často je banalizováno překračování veškerých mezí při experimentování na živých lidských embryích.
 
Chvalozpěv stvoření
Už kvůli výše naznačené rozpolcenosti novověku není divu, že František pro svůj hlavní inspirační zdroj – zde v pořadí čtvrtý – sáhl hlouběji do minulosti a nalezl ho v patronu svého pontifikátu – sv. Františku z Assisi (1182–1226).
 
Na tomto místě encykliky chci uvést jeden krásný a podnětný příklad. Vybral jsem si jeho jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli, kdy jsem byl zvolen římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem péče o to, co je slabé, a také příkladem radostně a autenticky prožívané integrální ekologie. Je svatým patronem všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Projevoval zvláštní pozornost k Božímu stvoření i vůči chudým a opuštěným. Miloval a byl milován pro svoji radost, velkorysou oddanost a pro svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní pokoj.
 
A na samém začátku encykliky cituje modlitbu Prosťáčka Páně, podle níž tento svůj okružní list pojmenoval: „Buď pochválen, můj Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“
 
Ale papež hned dodává: Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme svým nezodpovědným užíváním a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrůstali jsme s představou, že jsme jejími vlastníky a vládci, kteří mají právo ji vykořisťovat. Násilí, které tkví v lidském srdci zraněném hříchem, se projevuje i v příznacích nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která „sténá a trpí“ (Řím 8,22). Zapomínáme, že i my sami jsme prach (srov. Gn 2,7). Naše tělo se skládá z prvků této planety a ona nám dává dýchat ze svého ovzduší a ve svých vodách nás oživuje a občerstvuje.
 
Kain a Ábel
Zde už římský biskup klade prst na svůj primární zdroj, jakkoli ho zde zařazuje až jako pátý, a tím je samo biblické svědectví Starého a Nového zákona. František věnuje jednu celou kapitolu nazvanou „Evangelium stvoření“ biblickým souvislostem svého hlavního tématu. Zdůrazňuje zde, že člověk byl od počátku stvořen do tří vztahů: k Bohu, k druhým lidem a k přírodě. Tyto tři vztahy podle papeže spolu bytostně souvisí, jak dokládají nejen Ježíšovy postoje, o nichž se také zmiňuje, ale už vůbec první kroky člověka po vyhnání z ráje.
 
V příběhu o Kainu a Ábelovi vidíme, jak žárlivost přiměla Kaina k tomu, že se proti svému bratru dopustil krajní nespravedlnosti. To způsobilo zlom ve vztahu mezi Kainem a Bohem a mezi Kainem a zemí, ze které byl vyhoštěn. Tento přechod je shrnut v dramatickém rozhovoru mezi Bohem a Kainem. Bůh se ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain říká, že neví, a Bůh naléhá: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země“ (Gn 4,9-11). Zanedbání závazku pěstovat a udržovat správný vztah k bližnímu, o něhož jsem povinen pečovat a kterého mám chránit, ničí můj vnitřní vztah ke mně samému, k druhým, k Bohu i k zemi. Když se zanedbávají všechny tyto vztahy, když se ze země vytratí spravedlnost – praví nám Bible –, veškerý život je v ohrožení.
 
Je užitečné číst papeže Františka, který tolik zdůrazňuje nutnost ekologické konverze. Křesťané mají mít podle něj ke starosti o zemi obzvlášť silnou motivaci. Svatý otec přitom neváhá přinést i konkrétní rady či podněty pro prohloubení života víry, jako např. obnovení zvyku děkovné modlitby před jídlem a po jídle, pokud vymizel. Papež vůbec horuje pro osvojení nových, ekologicky šetrných návyků. Už samo nakupování je podle něj morální akt, nikoli jen ekonomický. Ve vztahu k okolnímu světu, jak zdůrazňuje, se zkrátka mají projevovat všechny důsledky našeho setkání s Ježíšem, vždyť sama eucharistie se vztahuje k celému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V eucharistii je plnost už uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu.
 
Dar sedmého dne
A nejen svátostná znamení, ale i svátostný odpočinek nese rysy, které posilují onen trojí vztah, k němuž je člověk stvořen. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc „ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu“. Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Lidská bytost má sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomíná, že tak obírá konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl. Jsme povoláni k tomu, abychom do svého konání začleňovali receptivní a nezištný aspekt, což je něco jiného než pouhá absence aktivity. Jde o jiný způsob jednání, které je součástí naší podstaty. Tímto způsobem je lidské konání chráněno nejen před prázdným aktivismem, ale také před bezbřehou nenasytností a izolací, které vedou k výlučné honbě za osobním prospěchem.
 

Tempo našeho života je tak rychlé, že málokdy se stihneme zastavit a ztišit. Možná bychom měli přibrzdit a třeba právě v neděli vzít do ruky tuto encykliku, přečíst si jen pár vybraných odstavců a zamyslet se nad nimi. I když uplynul rok od oficiálního vydání ve Vatikánu, je tento apoštolský spis nejen stále aktuální, ale dokonce s postupujícím časem ještě naléhavější. Neváhám ho nazvat prorockým slovem pro naši dobu. 

===
Zdroj: www.katyd.cz

Autor: Martin T. Zikmund
Článek vyšel v Perspektivách č. 25

 

 

TOPlist