Jinak řečeno, jsou lidé, kteří si myslí, že se modlí špatně a přitom se modlí velmi dobře, a jsou jiní, kteří si naopak myslí, jak dobře se nemodlí a přitom se modlí špatně! V čem spočívá rozdíl? Na základě čeho můžeme rozlišovat dobrou a špatnou modlitbu? Není jednoduché hodnotit kvalitu modlitebního života. A zvláště jedná-li se o naši vlastní modlitbu! Přesto se odvážím vstoupit na tuto křehkou půdu, protože tato otázka je velmi důležitá. K hodnocení našeho života modlitby můžeme použít různé klíče. Jedním z nich jsou plody modlitby.

 

Modlitba jako místo vnitřního zklidnění
„… strom se pozná podle ovoce,“ říká Pán v evangeliu (Mt 12,33). Jestliže je naše modlitba opravdová, přinese své ovoce – učiní nás skromnějšími, tiššími, trpělivějšími, plnými důvěry atd. V našem životě se krok za krokem začne projevovat „ovoce Ducha“, jež Pavel vyjmenovává v Listě Galaťanům: „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost...“ (srov. Gal 5,22).

 

Zvláště budeme více milovat Boha a bližní. Láska je ovocem a nejvyšším kritériem veškerého modlitebního života. „Kdybych neměl lásku, nejsem nic!“ tvrdí důrazně svatý Pavel (srov. 1 Kor 13,1-3).

 

Aniž bychom se chtěli nějakým způsobem dotknout naprosté priority tohoto kritéria (samozřejmě s otázkou, jestli vůbec můžeme změřit stupeň své lásky), si myslím, že v praxi není od věci brát jako měřítko pokoj.

 

Můžeme potvrdit, že život modlitby je u někoho docela „v pořádku“, pokud jej zakouší jako místo zklidnění. Takový člověk může říct: moje modlitba není nic zvláštního, jsem na hony vzdálen tomu, abych si říkal velký mystik, často jsem roztěkaný a vyprahlý; z valné většiny času necítím nic a už vůbec si nemyslím, že bych byl na vrcholu duchovního života. Navzdory tomu musím přiznat, že pravidelné schůzky s Pánem mi přinášejí vnitřní zklidnění. Tento pokoj nezakouším vždy se stejnou intenzitou, nicméně často doprovází mou vnitřní modlitbu a je jejím výsledkem. To mi pak umožňuje, abych byl klidnějším, abych měl více důvěry a odstupu od problémů a starostí v mém životě... A dobře cítím, že tento pokoj, tento odstup od starostí není výsledkem mého rozvažování a práce na sobě v psychologické rovině, ale dostávám jej jako dar, jako milost. Mnohdy překvapivým způsobem: mám všechny důvody na světě pro to, abych si dělal starosti a byl znepokojený, a hle, moje srdce je tiché a pokojné a já si jen uvědomuji, že to není mojí zásluhou. Někdo jiný je toho původcem...

Při hlubším zamyšlení přijdeme na to, že to ani jinak být nemůže: Bůh je oceánem, propastí pokoje. Pokud je má modlitba upřímná a setkávám-li se v ní opravdu s Bohem, pak mi nemůže být nepředána část tohoto božského pokoje.

 

Dar vnitřního pokoje je cenný, protože jen v takovém ovzduší může růst láska. Pokoj nás otevírá účinkům milosti a pomáhá nám rozlišovat vnímání různých situací a při rozhodování. Samozřejmě jej nezakoušíme vždy stejným způsobem. V této oblasti je normální, že jednou jsme nahoře, jindy zase dole, že procházíme chvílemi zkoušek, kdy se nás zmocní znepokojení, kterého se nemůžeme jen tak jednoduše zbavit.

 

Mé tvrzení však zůstává pravdivé: pokud je v dlouhodobém měřítku náš modlitební život obvykle zdrojem vnitřního pokoje a uklidnění, jedná se o velmi dobré znamení.

 

Pokud ale na druhou stranu nemáme podobnou zkušenost, je třeba si položit určité otázky: bezpochyby se dostatečně nemodlíme nebo nezaujímáme správný vnitřní postoj. Zdá se mi, že v tomto případě je třeba vyhledat někoho, kdo by nás duchovně vedl. 

 

Se svolením zpracováno podle knihy:

Jacques Philippe, Dotknout se Boha. kterou vydalo nakladatelství Paulínky.

Redakčně upraveno
===
Převzato z webu: www.pastorace.cz