autor: MaBo    |   datum: 11.04.2016  |  

Kázání Tomáše Halíka při mši za oběti komunistického režimu v Číně

Úvodní slova
Přátelé, pěkně vás vítám na této večerní bohoslužbě. Zvláště vítám pana ministra Hermana a chtěl bych mu poděkovat za jeho statečné postoje v těchto dnech.

V těchto chvílích na Pražském hradě představitelé naší současné moci a jejich přátelé zasedají k večeři s čínským prezidentem; my budeme večeřet s Kristem, budeme slavit Večeři Páně, eucharistii. A při ní chceme říci to, co na Hradě asi řečeno nebude: že současný čínský režim má ruce od krve, a to ne jenom z té dávné minulosti, že se nikdy nedistancoval od Mao Ce-tunga, největšího masového vraha 20. století, od zločinů, které se děly během tzv. kulturní revoluce, nebo od genocidy velké části tibetského obyvatelstva. I dnes tento režim popravuje nejvíce lidí na světě, a to i z politických důvodů; i dnes tento režim vězní nejvíce politických vězňů na celém světě.

Jistě se budeme modlit za pronásledované, zejména za pronásledované křesťany, ale ne jen. Jistě se budeme modlit za dobrý budoucí vývoj Číny. Ale jestliže dnes je velká část Prahy opět pokryta rudými vlajkami s hvězdami a bylo nám řečeno, že to je asijský zvyk, tak je třeba říci, že náš evropský a náš český zvyk je připomínat lidská práva, důstojnost člověka a svobodu a solidaritu se všemi utištěnými.

Mnozí z vás se dnes účastnili nebo ještě budou účastnit shromáždění, která dávají najevo, že přinejmenším části našich občanů není jedno, že se kormidlo naší země bez mandátu občanů posunuje od západu k východu. Jistě obchodní styky s Čínou mohou přinést miliony do kapes oligarchů, ale velmi poškodí naši zemi tím, že ztrácíme důvěru našich spojenců. Všechny tyto věci nejsou věcí pouze mocenské politiky, je to záležitost mravní. A proto právě na tomto místě, na kterém jsme kdysi společně meditovali s Jeho svatostí dalajlámou, který reprezentuje tibetský lid, vystavený tolika represím, právě na tomto svatém místě si tyto věci připomínáme a klademe naše starosti i o naši zemi na Hospodinův oltář.

Na počátku této bohoslužby ztišme se a poprosme, aby Pán otevřel naše srdce, abychom slyšeli jeho slovo a byli posíleni jeho silou.

Kázání
Na Velký pátek jsme si řekli, že stěžejním okamžikem pašijového příběhu je Ježíšův výkřik na kříži: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Po dlouhá léta se vždy znovu vracím k tomuto temnému výroku, až se postupně stal jedním z úhelných kamenů mé víry a filozofické reflexe víry, mé teologie. V tomto výkřiku přichází ke slovu utrpení všech obětí násilí a nespravedlnosti. Dějiny píší vítězové. Ale je třeba slyšet i hlasy obětí.

J.-B. Metz řekl: „Pokud v našem kázání o vzkříšení už není slyšet křik ukřižovaného, je to mytologie o vítězi, a ne křesťanská teologie.“ „Okolní národy,“ píše Metz, „vymýšlely zbožné teorie, jak odvysvětlit zlo: Bible, v žalmech, v knize Job i v pašijovém příběhu, zůstává krajinou výkřiků. Ty výkřiky mají dolehnout i k našim uším a dotknout se i našich svědomí.“

Když Ježíš, proměněný zkušeností smrti, přichází znovu ke svým apoštolům, legitimuje se svými ranami. Když se apoštol Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem, Ježíš mu nastavuje své rány. A Tomáš zvolá při pohledu na jeho rány: „Ecce Deus – hle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh!“ Je to jediné místo v evangeliích, kde je Ježíš explicitně nazván Bohem. Jen tam, při doteku ran. Jen skrze rány vidíme božství našeho Pána – totiž nekonečnou, nepodmíněnou, plně se vydávající lásku.

Zabývali jsme se o těchto Velikonocích otázkou, která je nyní často kladena: Máme s muslimy stejného Boha? Řekl jsem: „Nejen s muslimy a Židy, ale i s ateisty, motýly a hvězdami. Náš Bůh není lokální bůžek kmene katolíků, na něhož bychom měli monopol. Náš Bůh je stvořitel nebe i země, Bůh všech lidí, blízkých i vzdálených, věřících i nevěřících, živých i mrtvých – a také ptáků, ryb a oblaků.“

Ano, pojetí tohoto Boha se liší, liší se nejen mezi věřícími různých náboženství, ale i uvnitř těchto náboženství. Chápeme-li slovo Bůh v duchu evangelia, pak to slovo znamená nepodmíněnou, vydávající se a obětující se lásku. Lásku, která necouvne před nenávistí a odmítá se v konfrontaci s nenávistí sama proměnit v nenávist. (Učitel naší generace, otec Josef Zvěřina ve vězení říkával: „Jediná věc, ke které mě nikdy nesmí donutit, je, abych je začal také nenávidět.“) Láska raději bere na sebe kříž, pronásledování a utrpení. Stojí před mocí bezbranná jako student na pekingském náměstí Nebeského míru před tanky – obraz, který nesmí být vymazán z paměti lidstva. A pravdu, která v konfrontaci se lží necouvne, a také odmítne se proměnit v lež. Kristus před tribunálem moci říká: „Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Spojení slov láska a pravda někteří používají jako nadávku; pro nás křesťany tato slova jsou jménem Božím.

Toto je poselství Velikonoc: Bůh se nám ukazuje v Kristu skrze zraněné lidství. Kde teče krev, kde lidé trpí pro svou víru či svou touhu po svobodě, v ranách našeho světa se i dnes setkáváme s ranami Ježíšovými. Když ignorujeme rány našeho světa, když se paktujeme s mocnými, na jejichž rukou je krev, když ignorujeme utrpení našich bližních, když nechceme vidět rány v lidských osudech a srdcích, když přehlížíme nespravedlnost, pak nemáme právo vyznávat: náš Pán a náš Bůh.

Když Ježíš přišel z krajiny smrti, ani jeho nejbližší ho nepoznali; Máří Magdaléna potřebuje slyšet jeho hlas, Tomáš dotknout se jeho ran. Zakoušíme ho jako učedníci na cestě do Emauz: jako neznámého poutníka, jako cizince. Pane, kde jsme tě viděli? (Mt 25,37) A Ježíš říká: „Zažili jste mě v mé anonymitě, v mých nejmenších bratřích a sestrách. Když jsem byl hladový a dali jste mi najíst, když jsem byl nahý a oblékli jste mne, když jsem byl ve vězení a navštívili jste mne, když jsem byl na cestách, uprchlík, migrant, a ujali jste se mne. Tehdy jsme se setkali, anebo minuli s Kristem. Kristus je s námi v ranách tohoto světa.“

Dnes si připomínáme rány, které by mnozí chtěli zapomenout a zbagatelizovat, rány toho totalitního komunistického režimu. Mysleme na všechny ty současné i minulé oběti, mysleme na ty krvavé rány našeho světa, nechme je promluvit do našeho svědomí, nezavírejme oči před těmi temnými pravdami našeho světa. Protože právě v těch ranách, když je neignorujeme, když nedáváme přednost lži před pravdou, když se nepřizpůsobujeme moci, která se opírá o lež, tehdy se setkáváme s tou mocí Boží, s tou nepodmíněnou láskou, která je silnější než smrt.

Ano, nyní zasedneme ke stolu s Kristem, budeme slavit Večeři Páně. Kristus zval ke svému stolu ty, které nikdo nezval, ty, kterých si nikdo nevážil. A i my pozvěme alespoň v duchu ke svému stolu všechny ty oběti násilí a nespravedlnosti, slyšme jejich hlas, slyšme jejich svědectví, slyšme jejich hlas, který zazníval v onom výkřiku Ježíše na kříži. Slavíme Velikonoce, ale kdybychom pro Velikonoce zapomněli na utrpení kříže, pak by naše zvěstování o vzkříšení nebylo pravdivé. Neboť je pravdivé tehdy, jestliže znamená i vzkříšení našeho svědomí, jestliže znamená posílení naší cestě protestu proti lži, násilí a nespravedlnosti. Přijměme sílu z tohoto Kristova stolu. Amen.
 ===
S laskavým svolení převzato z portálu www.christnet.cz
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec (převzato z webu www.halik.cz.)